0

Neúspěšná militarizovaná zahraniční politika USA

Mnohé z dnešních válečných území – mimo jiné Afghánistán, Etiopie, Írán, Irák, Pákistán, Somálsko a Súdán – mají společné základní problémy, které jsou u kořene tamních konfliktů. Jsou chudé, zmítané přírodními katastrofami – zejména záplavami, suchy a zemětřeseními – a charakterizují je překotně rostoucí počty obyvatel, které napínají schopnost zemědělské půdy je uživit. Také podíl mladých lidí je velice vysoký, takže bobtná populace mladých mužů ve vojenském věku (15-24 let).

Všechny tyto problémy lze řešit jedině prostřednictvím dlouhodobého, udržitelného hospodářského rozvoje. Spojené státy přesto primárním potížím nevěnují pozornost, setrvávají u reakcí na symptomy a snaží se každý konflikt řešit vojenskými prostředky. Podporují etiopskou armádu v Somálsku. Okupují Irák a Afghánistán. Hrozí bombardováním Íránu. Jsou oporou vojenské diktatury v Pákistánu.

Žádná z těchto vojenských aktivit se nevypořádává s problémy, které ke konfliktu vedly. Právě naopak, americké politiky situaci obvykle spíše vyhrotí, než aby ji řešily.

Tento vojenský přístup se znovu a znovu vrací jako bumerang a USA pronásleduje. USA otevřely svou náruč íránskému šáhovi a zasílali mu rozsáhlé zbrojní vybavení, které po roce 1979 padlo do rukou íránské revoluční vlády. Poté USA podpořily Saddáma Husajna při útoku na Írán, až skončily útokem na samotného Saddáma. USA podpořily Usámu bin Ládina v Afghánistánu proti Sovětům, až skončily bojem s bin Ládinem. Od roku 2001 podpořily Parvíze Mušarafa v Pákistánu už více než 10 miliardami dolarů pomoci a teď čelí nestabilnímu režimu, který sotva přežívá.