Jako Američana mě děsí, zahanbuje a uvádí do rozpaků, že moje země nestojí v čele boje proti globálnímu oteplování. Vědecké důkazy o jeho rizicích se den ode dne vrší, jak naposledy doložila závažná britská
Sternova zpráva
. Navzdory faktu, že Spojené státy nesou zodpovědnost za přibližně 25% všech celosvětových emisí uhlíku vytvořených člověkem, však Američané projevují jen malou vůli či sklon svou šílenou spotřebu mírnit.
První administrativa George W. Bushe měla zřejmě pravdu, když odmítla podepsat takzvaný „kjótský protokol“, byť tak učinila z nesprávných důvodů. Kromě dalších problémů totiž kjótský protokol nezachází dostatečně daleko směrem k redistribuci práv na emise uhlíku ve prospěch rozvojových zemí. Proč se však nemohou USA přimět ke zvýšení daní na benzin a další zdroje uhlíkových emisí, jako jsou tepelné uhelné elektrárny? Že by americká vláda, která navzdory hospodářskému boomu pracuje s obrovským schodkem, nepotřebovala peníze, to se říci nedá.
Mnoho lidí si očividně myslí, že jádrem problému je právě Bushova administrativa. Co čekáte, když svěříte moc do rukou texaského naftaře a jeho kumpánů – snad ne ochranu přírody? To je však bohužel jen chabá výmluva.
Odpor amerických občanů vůči snížení spotřeby energie kvůli globálnímu životnímu prostředí má mnohem hlubší kořeny. Vezměme si například bývalého viceprezidenta USA Ala Gorea, jehož dokumentární film o globálním oteplování
Nepohodlná pravda
je vynášen do nebes za pronikavý pohled na to, jak spotřeba fosilních paliv vede lidstvo na pokraj katastrofy. Důkazy o globálním oteplování jsou sice podstatně zašmodrchanější, než Goreův film naznačuje, ale základní problém je skutečný.
Když však ještě Gore působil jako politik, pochodeň boje proti globálnímu oteplování se mu nést nepodařilo. Clintonovu a Goreovu administrativu z 90. let nelze pochválit za jakékoliv smělé kroky namířené k radikálnímu snížení uhlíkových emisí. Tomu se lze jen těžko divit: americká veřejnost se tvrdošíjně brání čemukoliv, co by ji vážně přinutilo slevit ze svého energeticky náročného a na benzin žíznivého životního stylu.
Neselhali však jen politici, kteří se nepostavili do čela tohoto boje. Ctihodný deník
New York Times
se ve svých redakčních úvodnících stavěl proti energetické dani až donedávna, kdy list tuto myšlenku konečně přijal za svou. Stejně jako řada liberálů se i redaktoři
Timesů
obávali, že vyšší energetické daně by nepřiměřeně postihly chudé.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Typický argument, který člověk slýchá, zní: „A co chudý chlap, který vlastní žíznivého chevroleta z roku 1980 a nemá jinou možnost, jak se dostat do práce?“ To je legitimní námitka, ale začnou-li stoupat hladiny oceánů, jak předpovídá
Sternova zpráva
, pak spousta našich dětí bude jednoho dne do práce
plavat
. Potřebou korekčních opatření, která by zmirňovala nerovnosti, nelze omluvit nečinnost v otázce globálního oteplování.
Změna postoje
Timesů
bohužel nepředznamenává obrat čelem vzad mezi americkými voliči. Zkuste se o myšlence energetické daně zmínit před kterýmkoliv potenciálním kandidátem prezidentských voleb v USA v roce 2008 a zbledne jako stěna. Je hezké tvrdit, že vám záleží na životním prostředí, nebo prohlašovat jako dnes Bush, že problém bez větších bolestí vyřeší zázračné technologie. Každý kandidát prezidentských voleb v roce 2008, který se opováží hovořit o obětech v současnosti kvůli bezpečnějšímu životnímu prostředí v budoucnu, však bude fakticky pokládat hlavu na špalek.
Dokud si Američané nepřiznají realitu a nezačnou napravovat celosvětové ekologické problémy, které více než kdokoliv jiný způsobili oni sami, bude se upřímná podpora zbytku světa získávat jen těžko. Rozvojové země si kladou otázku, proč by měly globálnímu oteplování věnovat pozornost ony, když bohaté země nejsou připraveny výrazně snížit vlastní emise. Proč by si měly chudé země lámat hlavu s otázkou, jak odlesňováním přispívají ke globálnímu oteplování, když se bohaté země i nadále chovají tak rozmařile?
Vědecké důkazy naznačují, že uhlíkové emise mají na globální oteplování přibližně stejný dopad bez ohledu na to, odkud pocházejí. Z tohoto důvodu dává celá řada ekonomů přednost rovnoměrné („harmonizované“) globální dani, která by zdaňovala uhlíkové emise ve stejné míře po celém světě a z jakéhokoliv zdroje – ať už jde o uhlí, ropu, nebo plyn a ať už jsou zdaňováni spotřebitelé, nebo firmy.
Taková daň představuje nejpružnější a tržně nejcitlivější přístup, který by měl nejmenší dopady na hospodářský růst. Složitý systém kvót, který upřednostňují Evropané a jenž je ztělesněn v podobě kjótského protokolu, naopak zřejmě povede k mnohem vyšší neefektivitě a nákladům. Z tohoto důvodu je britská
Sternova zpráva
pravděpodobně příliš optimistická, když vypočítává, že snižování uhlíkových emisí na mnoha různých frontách bude stát svět pouhé 1% ročního příjmu. Zároveň však
Sternova zpráva
správně tvrdí, že potenciální rizika pokračující nečinnosti jsou daleko vyšší.
Neochota Spojených států postavit se do čela ekologických otázek může být jednoho dne pokládána za jedno z nejhlubších politických selhání této země. Lze jen doufat, že se tento kurz brzy změní – dříve, než si všichni budeme muset oblékat na cestu do práce plavky.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many countries’ recent experiences show that boosting manufacturing employment is like chasing a fast-receding target. Automation and skill-biased technology have made it extremely unlikely that manufacturing can be the labor-absorbing activity it once was, which means that the future of “good jobs” must be created in services.
shows why policies to boost employment in the twenty-first century ultimately must focus on services.
Minxin Pei
doubts China’s government is willing to do what is needed to restore growth, describes the low-tech approaches taken by the country’s vast security apparatus, considers the Chinese social-credit system’s repressive potential, and more.
For the last several years, world leaders have made big promises and laid out bold plans to mitigate the climate crisis and help the neediest countries adapt. At this year's World Bank/IMF Spring Meetings, they must demonstrate that they can fulfill these promises, rather than simply touting new ones.
think policymakers need to get four things right to shore up the credibility of the international system.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
Jako Američana mě děsí, zahanbuje a uvádí do rozpaků, že moje země nestojí v čele boje proti globálnímu oteplování. Vědecké důkazy o jeho rizicích se den ode dne vrší, jak naposledy doložila závažná britská Sternova zpráva . Navzdory faktu, že Spojené státy nesou zodpovědnost za přibližně 25% všech celosvětových emisí uhlíku vytvořených člověkem, však Američané projevují jen malou vůli či sklon svou šílenou spotřebu mírnit.
První administrativa George W. Bushe měla zřejmě pravdu, když odmítla podepsat takzvaný „kjótský protokol“, byť tak učinila z nesprávných důvodů. Kromě dalších problémů totiž kjótský protokol nezachází dostatečně daleko směrem k redistribuci práv na emise uhlíku ve prospěch rozvojových zemí. Proč se však nemohou USA přimět ke zvýšení daní na benzin a další zdroje uhlíkových emisí, jako jsou tepelné uhelné elektrárny? Že by americká vláda, která navzdory hospodářskému boomu pracuje s obrovským schodkem, nepotřebovala peníze, to se říci nedá.
Mnoho lidí si očividně myslí, že jádrem problému je právě Bushova administrativa. Co čekáte, když svěříte moc do rukou texaského naftaře a jeho kumpánů – snad ne ochranu přírody? To je však bohužel jen chabá výmluva.
Odpor amerických občanů vůči snížení spotřeby energie kvůli globálnímu životnímu prostředí má mnohem hlubší kořeny. Vezměme si například bývalého viceprezidenta USA Ala Gorea, jehož dokumentární film o globálním oteplování Nepohodlná pravda je vynášen do nebes za pronikavý pohled na to, jak spotřeba fosilních paliv vede lidstvo na pokraj katastrofy. Důkazy o globálním oteplování jsou sice podstatně zašmodrchanější, než Goreův film naznačuje, ale základní problém je skutečný.
Když však ještě Gore působil jako politik, pochodeň boje proti globálnímu oteplování se mu nést nepodařilo. Clintonovu a Goreovu administrativu z 90. let nelze pochválit za jakékoliv smělé kroky namířené k radikálnímu snížení uhlíkových emisí. Tomu se lze jen těžko divit: americká veřejnost se tvrdošíjně brání čemukoliv, co by ji vážně přinutilo slevit ze svého energeticky náročného a na benzin žíznivého životního stylu.
Neselhali však jen politici, kteří se nepostavili do čela tohoto boje. Ctihodný deník New York Times se ve svých redakčních úvodnících stavěl proti energetické dani až donedávna, kdy list tuto myšlenku konečně přijal za svou. Stejně jako řada liberálů se i redaktoři Timesů obávali, že vyšší energetické daně by nepřiměřeně postihly chudé.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Typický argument, který člověk slýchá, zní: „A co chudý chlap, který vlastní žíznivého chevroleta z roku 1980 a nemá jinou možnost, jak se dostat do práce?“ To je legitimní námitka, ale začnou-li stoupat hladiny oceánů, jak předpovídá Sternova zpráva , pak spousta našich dětí bude jednoho dne do práce plavat . Potřebou korekčních opatření, která by zmirňovala nerovnosti, nelze omluvit nečinnost v otázce globálního oteplování.
Změna postoje Timesů bohužel nepředznamenává obrat čelem vzad mezi americkými voliči. Zkuste se o myšlence energetické daně zmínit před kterýmkoliv potenciálním kandidátem prezidentských voleb v USA v roce 2008 a zbledne jako stěna. Je hezké tvrdit, že vám záleží na životním prostředí, nebo prohlašovat jako dnes Bush, že problém bez větších bolestí vyřeší zázračné technologie. Každý kandidát prezidentských voleb v roce 2008, který se opováží hovořit o obětech v současnosti kvůli bezpečnějšímu životnímu prostředí v budoucnu, však bude fakticky pokládat hlavu na špalek.
Dokud si Američané nepřiznají realitu a nezačnou napravovat celosvětové ekologické problémy, které více než kdokoliv jiný způsobili oni sami, bude se upřímná podpora zbytku světa získávat jen těžko. Rozvojové země si kladou otázku, proč by měly globálnímu oteplování věnovat pozornost ony, když bohaté země nejsou připraveny výrazně snížit vlastní emise. Proč by si měly chudé země lámat hlavu s otázkou, jak odlesňováním přispívají ke globálnímu oteplování, když se bohaté země i nadále chovají tak rozmařile?
Vědecké důkazy naznačují, že uhlíkové emise mají na globální oteplování přibližně stejný dopad bez ohledu na to, odkud pocházejí. Z tohoto důvodu dává celá řada ekonomů přednost rovnoměrné („harmonizované“) globální dani, která by zdaňovala uhlíkové emise ve stejné míře po celém světě a z jakéhokoliv zdroje – ať už jde o uhlí, ropu, nebo plyn a ať už jsou zdaňováni spotřebitelé, nebo firmy.
Taková daň představuje nejpružnější a tržně nejcitlivější přístup, který by měl nejmenší dopady na hospodářský růst. Složitý systém kvót, který upřednostňují Evropané a jenž je ztělesněn v podobě kjótského protokolu, naopak zřejmě povede k mnohem vyšší neefektivitě a nákladům. Z tohoto důvodu je britská Sternova zpráva pravděpodobně příliš optimistická, když vypočítává, že snižování uhlíkových emisí na mnoha různých frontách bude stát svět pouhé 1% ročního příjmu. Zároveň však Sternova zpráva správně tvrdí, že potenciální rizika pokračující nečinnosti jsou daleko vyšší.
Neochota Spojených států postavit se do čela ekologických otázek může být jednoho dne pokládána za jedno z nejhlubších politických selhání této země. Lze jen doufat, že se tento kurz brzy změní – dříve, než si všichni budeme muset oblékat na cestu do práce plavky.