LONDÝN – Zatímco americký prezident Trump se pere se snahou zaplnit svou administrativu sympatizanty, kteří pomohou převést tweety v politiku, pokračuje exodus Obamou jmenovaných osob z federální vlády a dalších agentur. Nahlíženo prizmatem finančního světa, k nejvýznamnějším patřil odchod Daniela Tarulla, guvernéra centrální banky, který v posledních sedmi letech řídil práci Federálního rezervního systému v oblasti finanční regulace.
Bylo by přehnané říct, že Tarullo je v bankovních kruzích všeobecně oblíbený. Stál v čele bitvy za obhájení mnohem vyšších kapitálových podílů, ve Spojených státech i jinde. Byl tvrdošíjným vyjednavačem, s dobře vyvinutým instinktem k odhalování jednostranné argumentace finančních firem. V Evropě však nad jeho rezignací skanou krokodýlí slzy. Evropské banky, ba dokonce i tamní regulatorní orgány se obávaly jeho nadšené obhajoby ještě přísnějších pravidel v dohodě Basel 3,5 (či Basel 4, jak jí bankéři rádi říkají), která by v případě realizace v podobě preferované USA vyžadovala další podstatné nárůsty kapitálu především u evropských bank. V jeho nepřítomnosti je osud těchto návrhů nejistý.
Tarullo ale působil také jako nadšený propagátor mezinárodní regulatorní spolupráce, což dokládá počet kilometrů, které nalétal. Několik let předsedal málo známému, ale důležitému Stálému výboru pro dohledovou a regulatorní spolupráci při Radě pro finanční stabilitu (FSB). Nikdy nebylo pochyb o jeho odhodlání spolupracovat s kolegy v mezinárodních orgánech, jako jsou FSB a Basilejský výbor pro bankovní dohled, s cílem dospět ke globálním regulatorním dohodám, jež bankám umožní soupeřit na rovném hřišti.
LONDÝN – Zatímco americký prezident Trump se pere se snahou zaplnit svou administrativu sympatizanty, kteří pomohou převést tweety v politiku, pokračuje exodus Obamou jmenovaných osob z federální vlády a dalších agentur. Nahlíženo prizmatem finančního světa, k nejvýznamnějším patřil odchod Daniela Tarulla, guvernéra centrální banky, který v posledních sedmi letech řídil práci Federálního rezervního systému v oblasti finanční regulace.
Bylo by přehnané říct, že Tarullo je v bankovních kruzích všeobecně oblíbený. Stál v čele bitvy za obhájení mnohem vyšších kapitálových podílů, ve Spojených státech i jinde. Byl tvrdošíjným vyjednavačem, s dobře vyvinutým instinktem k odhalování jednostranné argumentace finančních firem. V Evropě však nad jeho rezignací skanou krokodýlí slzy. Evropské banky, ba dokonce i tamní regulatorní orgány se obávaly jeho nadšené obhajoby ještě přísnějších pravidel v dohodě Basel 3,5 (či Basel 4, jak jí bankéři rádi říkají), která by v případě realizace v podobě preferované USA vyžadovala další podstatné nárůsty kapitálu především u evropských bank. V jeho nepřítomnosti je osud těchto návrhů nejistý.
Tarullo ale působil také jako nadšený propagátor mezinárodní regulatorní spolupráce, což dokládá počet kilometrů, které nalétal. Několik let předsedal málo známému, ale důležitému Stálému výboru pro dohledovou a regulatorní spolupráci při Radě pro finanční stabilitu (FSB). Nikdy nebylo pochyb o jeho odhodlání spolupracovat s kolegy v mezinárodních orgánech, jako jsou FSB a Basilejský výbor pro bankovní dohled, s cílem dospět ke globálním regulatorním dohodám, jež bankám umožní soupeřit na rovném hřišti.