1

Finanční regulace podle hesla „Amerika na prvním místě“?

LONDÝN – Zatímco americký prezident Trump se pere se snahou zaplnit svou administrativu sympatizanty, kteří pomohou převést tweety v politiku, pokračuje exodus Obamou jmenovaných osob z federální vlády a dalších agentur. Nahlíženo prizmatem finančního světa, k nejvýznamnějším patřil odchod Daniela Tarulla, guvernéra centrální banky, který v posledních sedmi letech řídil práci Federálního rezervního systému v oblasti finanční regulace.

Bylo by přehnané říct, že Tarullo je v bankovních kruzích všeobecně oblíbený. Stál v čele bitvy za obhájení mnohem vyšších kapitálových podílů, ve Spojených státech i jinde. Byl tvrdošíjným vyjednavačem, s dobře vyvinutým instinktem k odhalování jednostranné argumentace finančních firem. V Evropě však nad jeho rezignací skanou krokodýlí slzy. Evropské banky, ba dokonce i tamní regulatorní orgány se obávaly jeho nadšené obhajoby ještě přísnějších pravidel v dohodě Basel 3,5 (či Basel 4, jak jí bankéři rádi říkají), která by v případě realizace v podobě preferované USA vyžadovala další podstatné nárůsty kapitálu především u evropských bank. V jeho nepřítomnosti je osud těchto návrhů nejistý.

Tarullo ale působil také jako nadšený propagátor mezinárodní regulatorní spolupráce, což dokládá počet kilometrů, které nalétal. Několik let předsedal málo známému, ale důležitému Stálému výboru pro dohledovou a regulatorní spolupráci při Radě pro finanční stabilitu (FSB). Nikdy nebylo pochyb o jeho odhodlání spolupracovat s kolegy v mezinárodních orgánech, jako jsou FSB a Basilejský výbor pro bankovní dohled, s cílem dospět ke globálním regulatorním dohodám, jež bankám umožní soupeřit na rovném hřišti.

U části těch, kdo Tarulla v minulosti nejhlasitěji kritizovali, už jeho odchod vyvolává obavy. Kdo jej nahradí? Doddův-Frankův zákon z roku 2010 vytvořil v Radě Federálního rezervního systému post místopředsedy, doposud nikdy neobsazený, který má řídit práci Fedu v oblasti regulace. Bude dosazená osoba, již teď Trump musí jmenovat, stejně oddaná mezinárodnímu přístupu jako Tarullo? Anebo jejím hlavním úkolem bude vystavět regulatorní zeď na ochranu amerických bank před globálními pravidly?

Odpovědi na tyto otázky dosud neznáme, přesto pozorovatele Fedu znepokojil dopis, jejž 31. ledna napsal předsedkyni Fedu Janet Yellenové poslanec Patrick McHenry, místopředseda sněmovní Komise pro finanční služby. McHenry si nebral servítky. „Vzdor zřetelnému sdělení prezidenta Donalda Trumpa, že v mezinárodních vyjednáváních považuje za prioritu americký zájem,“ napsal McHenry, „se zdá, že Federální rezervní systém nadále vyjednává o mezinárodních regulatorních standardech pro finanční instituce s globálními byrokraty v cizích zemích, bez transparentnosti, zodpovědnosti či pravomoci k takovému postupu. To je nepřijatelné.“

Yellenová ve své odpovědi z 10. února McHenryho argumenty rázně vyvrátila. Poukázala na to, že Fed ve skutečnosti má potřebnou pravomoc, že basilejské dohody nejsou závazné a v každém případě „silné regulatorní standardy upevňují stabilitu finanční soustavy USA“ a posilují konkurenční schopnost finančních firem.

Tím ale příběh nekončí. Bojové linie jsou vymezeny a McHenryho dopis prozrazuje argumenty, jež v Kongresu použijí někteří prezidentovi blízcí republikáni. Ve Washingtonu se vždy vyskytoval myšlenkový proud, jemuž se zaplétání země do vazeb s cizinou nelíbí, nejen v této oblasti. Yellenové argumenty jsou sice správné, ale pravomoc účastnit se mezinárodních vyjednávání nezavazuje Fed k aktivitě v tomto směru a nově jmenovaný funkcionář by mohl tvrdit, že by ji vyvíjet neměl.

Takový zvrat by uvnitř Fedu vyvolal pnutí a není jasné, co by udělal FSB nebo i s Basilejským výborem. V raných dnech Banky pro mezinárodní platby (v níž sídlí sekretariát Basilejského výboru) ve 30. letech 20. století americká vláda odmítla ve správní radě převzít místo a USA zastupovala společnost JP Morgan. Je poněkud náročné si představit, že by dnes takové uspořádání mohlo dobře fungovat.

V Evropě mají tyto otázky víc než jen pomíjivý význam. Evropské směrnice o kapitálové přiměřenosti obvykle transponují basilejské dohody do práva EU. Pokud se basilejský proces zadrhne, bude mnohem těžší dosahovat transatlantických dohod, které jsou zásadní oporou západních kapitálových trhů.

Další komplikace vyvstává z brexitu. Nedojde-li ke zvláštní dohodě mezi EU27 a Spojeným královstvím, britští a unijní regulátoři se budou scházet v Basileji, nikoli v Evropském orgánu pro bankovnictví. Stane-li se Basilej diskusním klubem bez schopnosti určovat pevné standardy, rozlomí se další oko v řetězu a pro Británii bude těžší obhájit, že když londýnské banky plní mezinárodní standardy, mělo by se jim v EU dostávat rovného zacházení.

Zatímco centrální bankéři dávají sbohem ďáblu, kterého znají, finanční regulace vstupuje do období značné nejistoty – a značné nervozity mezi tvůrci politik během čekání na prohlášení z Mar-a-Lago. Kolem plaveckého bazénu ani při rozhovorech u golfu nebyl sice doposud spatřen žádný pravděpodobný kandidát do Rady Federálního rezervního systému, ale rozhodnutí nemůže být daleko. Nic nelze považovat za jisté. Finanční svět kolektivně tají dech.

Z angličtiny přeložil David Daduč