20

Amerika po volbách

KYJEV – Probíhající prezidentská kampaň ve Spojených státech se vyznačuje absencí zdvořilosti a obrovskými rozdíly mezi oběma kandidáty: antimainstreamovým podnikatelem Donaldem Trumpem na republikánské straně a uhlazenou političkou Hillary Clintonovou reprezentující demokraty. Jejich klání odhalilo hluboké zlomové linie uvnitř americké společnosti a poškodilo globální reputaci země. Není tedy překvapivé, že jednou z mála věcí, na nichž se dnes Američané shodnou, je názor, že kampaň už trvá příliš dlouho. I ona však brzy skončí. Otázka zní, co přijde pak.

Předvolební průzkumy naznačují, že někdejší senátorka a ministryně zahraničí Clintonová kontroverzního Trumpa porazí. Průzkumy však nesmíme zaměňovat s realitou. I před červnovým referendem o brexitu byla koneckonců většina pozorovatelů přesvědčená, že stoupenci setrvání v unii mají vítězství jisté. A kolumbijští voliči nedávno odmítli mírovou dohodu, u níž se všeobecně očekávalo, že si podporu obyvatel získá.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

To vše ve výsledku znamená, že vítězství Clintonové je možná pravděpodobné, ale nikoliv jisté. Jediný výzkum veřejného mínění, na kterém skutečně záleží, proběhne 8. listopadu. Do té doby můžeme jen spekulovat.

Některé věci však lze předpovědět s větší jistotou. Je téměř nepochybné, že USA vzejdou z těchto voleb jako rozpolcená země s rozpolcenou vládou bez ohledu na to, kdo bude prezidentem nebo která strana bude mít většinu v té či oné komoře Kongresu. Demokraté ani republikáni nedokážou realizovat své cíle bez alespoň částečné podpory druhé strany.

Neměli bychom si však myslet, že jediná dělicí čára v americké politice vede mezi republikány a demokraty. Neméně hluboké jsou i příkopy uvnitř obou hlavních stran, kde početné a vysoce motivované frakce táhnou své strany do příslušných extrémů – u demokratů nalevo a u republikánů napravo. O to obtížněji se pak uzavírá kompromis na středových pozicích.

Rychlé obnovení prezidentské politiky podkopá možnost kompromisu ještě více. Vyhraje-li Clintonová, budou mnozí republikáni předpokládat, že se tak stalo pouze kvůli Trumpovým chybám, a budou ji pokládat za pravděpodobnou prezidentku na jediné funkční období. Země upřednostňující změnu přece nenechá člena Demokratické strany v Oválné pracovně na čtvrté funkční období. Mnozí republikáni (zejména ti, kteří budou popírat legitimitu vítězství Clintonové) se tak budou snažit otrávit její administrativu, aby nemohla jako úspěšná prezidentka kandidovat v roce 2020 znovu.

Stejně tak platí, že pokud zvítězí Trump, stane se pro většinu demokratů (a dokonce i pro některé republikány) – jakmile se vzpamatují z úvodního překvapení a rozčarování – nejvyšší prioritou zajistit, aby prezident nedostal příležitost ucházet se o funkci podruhé. Vzhledem k tomu, jak velká část Trumpovy agendy bude i jeho spřízněným politikům pravděpodobně připadat sporná, stane se vládnutí během jeho administrativy velice obtížným.

Oba scénáře nicméně stále umožňují dosažení pokroku v několika klíčových oblastech. Příští americké vládě by se mohlo podařit uzákonit legislativu upravující financování modernizace stárnoucí americké infrastruktury, což je politika, kterou upřednostňují oba kandidáti i řada kongresmanů. Kromě toho se možná podaří slepit většinu potřebnou k reformě amerických daňových zákonů – zejména ke snížení vysoké daňové sazby pro firmy a zvýšení daní pro bohaté. Některé reformy by se vzhledem k vážným problémům s implementací současného systému dokonce mohly týkat i zdravotnictví, což byl jinak významný úspěch prezidenta Baracka Obamy.

Další otázky vyžadující spolupráci Kongresu s prezidentem však pravděpodobně nebudou v dohledné době vyřešeny. Jednou z nich je imigrační reforma, která je v USA stejně kontroverzní jako v Evropě. Další je obchod: protože politici vzhledem k domácímu politickému prostředí jen opatrně podporují vstřícné postoje vůči odhodlaným protivníkům, stavějí se Trump i Clintonová proti Transpacifickému partnerství, přestože by jeho ratifikace prospěla americké ekonomice i strategickému postavení země. A deficit i zadlužení USA dozajista vzroste, protože existuje jen malá nebo vůbec žádná vůle snížit mandatorní výdaje.

Zahraničně-politické důsledky voleb jsou poněkud jiné, protože prezident se podle americké ústavy těší značné volnosti. Pouze Kongres sice může oficiálně vyhlásit válku nebo ratifikovat smlouvy, avšak prezidenti mohou bez výslovného schválení Kongresu použít (nebo odmítnout použít) vojenskou sílu. Dále mohou vstupovat do mezinárodních dohod jiného typu, jmenovat vysoké úředníky Bílého domu a měnit americkou zahraniční politiku pomocí exekutivních nařízení, jak to ve vztahu ke Kubě nedávno učinil Obama.

Za vlády Clintonové by se tato libovůle mohla přetavit ve vytvoření jedné či více bezpečných oblastí v Sýrii, poskytnutí většího počtu obranných zbraní Ukrajině a zaujetí tvrdšího postoje vůči Severní Koreji, která pokračuje v budování jaderného a raketového arzenálu. Odhadnout, co by udělal Trump, je obtížnější. Koneckonců je to politický outsider, takže nikdo neví, jak velká část jeho předvolební rétoriky by se proměnila ve skutečnou politiku. Dá se však očekávat, že by se Trumpova administrativa distancovala od některých tradičních spojenců v Evropě i v Asii a zaujala převážně odměřený přístup k Blízkému východu.

Fake news or real views Learn More

Je otevřenou otázkou, co přesně se v Americe po prezidentských volbách stane. Ačkoliv lze některé výsledky s rozumnou pravděpodobností očekávat, jedinou skutečnou jistotou zůstává, že 96% světové populace, která v amerických volbách nevolí, pocítí jejich důsledky stejně citelně jako sami Američané.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.