0

Všichni královnini potomci

NEW YORK – Má ještě monarchie – tedy monarchie konstituční, nikoli despotická – nějaké kladné stránky? Argumenty proti zachovávání králů a královen jsou povětšinou naprosto racionální. V našem demokratickém věku je nerozumné vyjadřovat zvláštní úctu lidem pouze na základě jejich urozenosti. Skutečně se od nás očekává, že budeme moderní královské rodiny, třeba britský rod Windsorů, obdivovat a milovat, dnes tím víc, že jakási nová princezna zažívá vzestup ze střední třídy?

Království zdětšťuje. Jen se podívejte, jak se jinak rozumní dospělí snižují na pochlebníky s nervózním úsměvem, kdykoli se jim dostane výsady dotknout se vztažené královské ruky. Při velkých monarchických představeních, jako byla královská svatba v Londýně, milionům lidí učaruje dětský sen o „pohádkové“ svatbě. Kouzlo nesmírného bohatství, urozenosti a mimořádné výlučnosti ještě umocňují globální masmédia, jež tyto rituály propagují.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Člověk by mohl namítnout, že důstojná okázalost královny Alžběty II. je přece jen lepší než pouťová pompéznost Silvia Berlusconiho, Madonny nebo Cristiana Ronalda. Ve skutečnosti si zejména britská královská rodina hledá nový kabát tím, že přijímá řadu nejméně vkusných rysů moderního showbyznysu či slávy sportovních celebrit. A světy královského majestátu a populární proslulosti se často prolínají.

Například David Beckham a jeho choť Victoria, někdejší popová hvězda, prožívají svůj vlastní sen o královském životě a jako opice napodobují některé z jeho nejkřiklavějších rysů. I přihodilo se, že patřili k hýčkaným hostům nedávné královské svatby. Podobně platí, že ač má Británie řadu význačných hudebníků, favoritem královského dvora je Elton John.

Ať už to považujeme za dětinské či nikoliv, společným lidským rysem je dychtění po zprostředkovaném potěšení ze života králů, královen a dalších oslnivých hvězd. Označovat okázalé projevy hýřivosti těchto lidí za marnotratné je nepochopením podstaty věci: svět třpytivých snů, které musí zůstat zcela mimo náš dosah, je přesně tím, co mnoho lidí touží sledovat.

Toto dychtění má ale i druhou, temnější stránku, která se projevuje přáním vidět své idoly vláčené bahnem jedovatých pomlouvačných časopisů, rozvodových soudů a tak dále. Jde o pomstychtivou stránku našeho patolízalství, jako by se pokoření plynoucí z uctívání idolů muselo vyvažovat požitkem z jejich pádu.

Věru, podrobit ty, kdo se narodí anebo přižení či přivdají do královské rodiny, nutnosti žít v akváriu, kde jsou neustále na očích, podobni hercům a herečkám v nepřetržitém pokleslém seriálu, kde lidské vztahy pokřivují a oslabují absurdní protokolární pravidla, je úděsná forma krutosti. Současná japonská císařovna i její snacha, obě z neurozených rodin, v důsledku toho zažily nervová zhroucení.

I filmové hvězdy se často stávají obětí alkoholu, drog a kolapsů, ale ty si alespoň svou životní dráhu zvolily. To pro krále a královny, všeobecně vzato, neplatí. Prince Charles by byl možná šťastnější jako zahradník, leč to nepřicházelo v úvahu.

Jednu věc, již lze monarchům připsat k dobru, je skutečnost, že lidem přinášejí pocit kontinuity, což může být v dobách krize či radikálních změn užitečné. Španělský král zajistil stabilitu a kontinuitu po zániku Frankovy diktatury. Za druhé světové války evropští panovníci mezi svými poddanými zachovávali pocit naděje a jednoty během nacistické okupace.

Je tu ale ještě něco dalšího. Monarchie mají často v oblibě menšiny. K nejloajálnějším poddaným rakousko-uherského císaře patřili Židé. František Josef I. se svých židovských poddaných zastával, když je ohrožovali němečtí antisemité. Židé, Němci, Češi či Maďaři byli pro něj všichni jeho poddanými, ať žili kdekoli, od nejmenšího haličského štetlu po majestátní hlavní města, Budapešť či Vídeň. To v dobách sílícího etnického nacionalismu nabízelo menšinám jistou ochranu.

V tomto smyslu se monarchie trochu podobá islámu či katolické církvi: všichni věřící jsou považováni za rovnopr��vné v očích Boha, papeže nebo císaře – odtud ona přitažlivost pro chudé a utlačované.

To může vysvětlovat nevraživost některých krajně pravicových populistů vůči monarchii. Holandský populistický lídr Geert Wilders například při několika příležitostech pranýřoval královnu Beatrix jako levičáka, elitáře a multikulturalistu. Wilders, tak jako nová vlna populistů po celém světě, slibuje, že svou vlast vrátí svým přívržencům, že zastaví přistěhovalectví (zejména muslimů) a že Nizozemsko bude znovu holandské, ať už to znamená cokoliv.

Beatrix, stejně jako František Josef, odmítá mezi svými poddanými etnicky či nábožensky rozlišovat. Právě to má na mysli, když hlásá toleranci a vzájemné porozumění. Podle Wilderse a jeho stoupenců jde o projev vodění cizinců za ručičku a chlácholení muslimů. Královna jim připadá téměř neholandská.

Fake news or real views Learn More

Ovšemže, kořeny holandské královské rodiny, stejně jako všech evropských královských rodů, jsou zřetelně smíšené. Proměna králů a královen ve výhradně národní osobnosti je poměrně novou událostí. Ostatně impéria zahrnovala řadu národů. Královna Viktorie, převážně německé krve, se nepokládala za vladařku výhradně Britů, ale též Indů, Malajců a mnoha dalších národů.

Šlechtická tradice stát nad úzkými liniemi etnického nacionalismu je možná nejlepším argumentem pro to, aby si člověk ještě nějakou dobu zachoval náklonnost ke královské rodině. Dnes, kdy jsou mnohé evropské národní státy čím dál různorodější co do etnické a kulturní skladby, jedinou cestou vpřed je naučit se žít společně. Pokud v tom monarchové dokážou být svým poddaným učiteli, zvolejme zbývajícím králům a královnám alespoň jednou hurá.