4

Jak přicházíme o mramorové sochy

ATÉNY – George Clooney znovu roznítil dlouholetou debatu, když v odpovědi na otázku řeckého novináře naznačil, že přesun parthenonských mramorových soch, které jsou ve Velké Británii známé jako Elginovy mramory, z Britského muzea v Londýně do jejich původního domova v Aténách by byl „správným krokem“.

Počátkem devatenáctého století odvezl tyto vlysy a sochy z Parthenonu lord Elgin, jenž v letech 1799 až 1803 působil jako britský velvyslanec v Osmanské říši. Elgin prodal mramory britské vládě, která je uložila do Britského muzea. Řecko je nyní chce zpátky.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Záminkou k nejnovějšímu kolu historických sporů je premiéra Clooneyho nového filmu Památkáři, jenž podrobně líčí spojenecké úsilí zachránit během druhé světové války umělecká díla před nacisty. Clooneyho prohlášení rozběsnila provokativního londýnského starostu Borise Johnsona, který má sám klasické vzdělání a novinářskou minulost: odsekl, že Clooneyho postoj k této otázce se podobá postoji nacistů vyobrazených v jeho filmu.

Samotný film je však v tomto sporu méně zajímavý než totožnost zúčastněných postav. Zřejmě nejdůležitější otázka zní: Ke komu se má veřejnost přiklonit – ke Clooneymu, nebo k Johnsonovi (anebo možná k nacistům)?

Člověk si samozřejmě může položit otázku, proč by vůbec mělo být důležité, kdo se v daném sporu angažuje; fakta by měla hovořit sama za sebe. Přesto v podobných otázkách – stejně jako v mnoha jiných důležitých politických, společenských, ekonomických a kulturních tématech – platí, že naše přesvědčení není založeno výhradně na faktech, pokud vůbec. V některých případech možná opravdu hluboce promýšlíme pro a proti a aktivně vyhledáváme informace a data, jež podpoří to či ono stanovisko; v jiných případech se však spoléháme na „rychlé a špinavé“ vyhodnocení argumentů a zaměřujeme se nikoliv na důkazy, nýbrž spíše na expertízu či popularitu jejich nositele.

Sociální a kognitivní psychologové už tyto dva základní procesy dávno pochopili ve svém výzkumu modelů „duálního procesu“, jenž vysvětluje, jakým způsobem zpracováváme informace a nakonec si utváříme názor. Když si například z náhlého rozmaru kupujeme topinkovač, zpracováváme informace periferní trasou, zatímco při koupi automobilu volíme takzvanou centrální trasu – důkladně zvažujeme technické, bezpečnostní a estetické parametry.

Systematický výzkum přesvědčování započal během druhé světové války, kdy si americká armáda uvědomila, že boj proti státu konsternovanému Hitlerem bude vyžadovat posílení motivace vojáků a vyburcování veřejné podpory pro válku. Armádní činitelé tedy vyhledali pomoc psychologa Yaleovy univerzity Carla Hovlanda a jeho spolupracovníků, kteří vypracovali dobře známý model přesvědčování – ten se skládá ze tří skupin proměnných souvisejících s komunikátorem, publikem a sdělením.

Hovland čerpal z myšlenek sahajících až do dob Aristotélovy Rétoriky, která tvrdí, že schopnost přesvědčit je založena na etickém charakteru komunikátora, emočním stavu publika a logice argumentu, přičemž poslední položka je nejsilnější.

Psychologický výzkum ukázal, že kterákoliv ze zmíněných tří kategorií může být přesvědčivá – záleží na přitažlivosti řečníka nebo predispozicích publika. Například zaslepené filmové fanynky mohou být obzvláště náchylné uvěřit jakémukoliv výroku z úst nejslavnějšího hollywoodského šviháka. V případě nacistů zase může přesvědčovací roli sehrát strach publika.

Když jsou však lidé konfrontováni s otázkami velkého významu, ve většině případů pravděpodobně použijí takzvanou centrální trasu zpracování informací – a je to tak správně. Například otázky světového kulturního dědictví si zaslouží svědomité a uvážlivé posouzení fakt. Je naší povinností – a také samotným základem jakékoliv úspěšné civilizace –, aby se důležitá rozhodnutí činila pouze po vyhodnocení všech relevantních informací a zvážení relativních přínosů každého stanoviska.

Jakmile je tato povinnost splněna, logicky uvažující člověk pochopí, že parthenonské mramory, které už dlouho spočívají v nejslavnějším muzeu bývalé imperiální mocnosti, byly násilně vytrženy ze souboru parthenonských soch – že šlo o zločin na umění a dosud nezhojenou jizvu, kterou Britové způsobili dlouho trpícím Řekům. V takovém okamžiku existuje jediný možný závěr: ukořistěné sochy se musí opět připojit k ostatním v jejich historickém domově a být vystavovány tak, jak starověcí umělci zamýšleli.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Nechali jste se přesvědčit? Možná ne – já jsem koneckonců Řek. Stejně tak ovšem nedejte na Clooneyho (ani Johnsonův) názor. Rozhodovat, komu připadne světové kulturní dědictví, je něco jiného než kupovat topinkovač.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.