0

Po smrti utopie

Před deseti lety se hovořilo o konci dějin, a to jako o konečném vítězství liberálně kapitalistického politického řádu. Dnes se této představě mnozí vysmívají jako příliš zjednodušující. Přesto jsme jak na konci, tak na začátku čehosi pozoruhodného.

Po zániku utopických - a často krvavých - jistot 19. a 20. století (kolaps komunismu nebyl než posledním velkolepým příkladem), v době, kdy opadá důvěra v liberální sociální stát, se prudce proměňují tradiční náhledy na práci, penzi, vzdělání, církev, solidaritu a další sociální instituce. Ústředním hybatelem tohoto posunu je dnešní nesmírné zrychlení určujícího tempa technologických a hospodářských změn. Nazvěme jej vysokorychlostní modernizací.

Jistěže, humbuk kolem „nové ekonomiky", která zdánlivě „na konci dějin" vznikala, zchladil v roce 2000 celosvětový krach akcií do špičkových technologií. Padající ceny akcií by nám ale neměly zastínit skutečnost, že kromě probíhající informační revoluce se k nástupu chystají tři další vlny revolučních technologií: biotechnologie (včetně nových lékařských postupů a genetického inženýrství, například vytváření lidských embryí klonováním), nanotechnologie a robotika. Každá je sama o sobě průmyslovou revolucí a hluboce promění naše životy i způsoby myšlení.

Revoluce už se nás vlastně dotýká. Poprvé v dějinách globální trh s technologiemi k nepoznání proměňuje svět financí, obchodu, politiky, ba i fyziologie. Tento nový technologicko-tržní řád formuje pro něj charakteristické přesvědčení o rostoucím významu vědění, nových myšlenek, inovací a moderních technologií a o vyšším tempu toho, co ekonom Joseph Schumpeter pojmenoval proslaveným termínem „kreativní destrukce".