0

Dětští vojáci v Africe

Když jdete jako malý kluk do války, myslíte si, že uvidíte válku, jakou znáte z kina. Kdepak. Já když jsem šel poprvé do boje, myslel jsem si, že umřu a že už nikdy neuvidím maminku.

To bylo v polovině osmdesátých let a my jsme útočili na opevněnou základnu v západní Ugandě. Bylo mi patnáct a byl jsem na straně hnutí, které se snažilo zbavit mou zemi prohnilého režimu Miltona Oboteho, který se ujal moci po vrahounském Idim Aminovi.

Mým vůdcem byl Yoweri Museveni - charismatický, odvážný a schopnostmi obdařený muž, dnes ugandský prezident. Museveni zastával názor, že mladí bojovníci musí nejen umět bojovat, ale i znát politické pozadí věci, za níž bojují - učinit přítrž nenasytnosti a sebeklamům afrických postkoloniálních vůdců.

Ještě mi nebylo dvacet a už jsem věděl, že cílem našeho válčení je sociální a politická transformace. Litoval jsem zajatce z řad našich nepřátel, neboť já jsem věděl, proč a zač bojuji, zatímco oni ne. Poháněn vpřed politickým programem - obnovou mé zničené země - povýšil jsem z řadového vojáka až na důvěryhodného poradce z úzkého okruhu osob kolem Museveniho. V roce 1986, krátce po mých šestnáctých narozeninách, Museveni Oboteho sesadil. Válka skončila. Ne však pro mě.