GULSHAN KHAN/AFP/Getty Images

Vysoká daň za potravinářské monopoly v Africe

LAGOS – V květnu se globální ceny potravin zvýšily o 1,2%, a dosáhly tak nejvyšší úrovně od října 2017. Tato vzestupná trajektorie má nepřiměřeně výrazný dopad v Africe, kde stoupá také podíl příjmu domácností vynakládaný na potraviny. Chtějí-li vlády zajistit potravinovou bezpečnost, musí rychle pracovat na obrácení těchto trendů, a začít by měly u přísnějšího dohledu nad producenty, kteří toto šílenství přiživují.

Podle údajů shromážděných Světovým ekonomickým fórem se čtyři z pěti zemí s nejvyššími výdaji na potraviny nacházejí v Africe. Na první příčce figuruje Nigérie, kde domácnosti vynaložily na potraviny ohromujících 56,4% svých celkových příjmů. Následují Keňa (46,7%), Kamerun (45,6%) a Alžírsko (42,5%). Naproti tomu spotřebitelé ve Spojených státech vynakládají celosvětově nejméně (6,4%) – mnohem méně než lidé v rozvíjejících se ekonomikách, jako jsou Brazílie (16%) a Indie (30%).

Jedním z důvodů tohoto pokřivení je cena potravin v poměru k příjmům. Jak se Afrika urbanizuje, nakupují lidé více polotovarů nebo plně zpracovaných potravin, které stojí více než místně produkované potraviny. A ve většině zemí mzdy nedrží krok s inflací.

Prvotní příčinou je však špatná veřejná politika: africké vlády nedokážou omezovat moc agrobyznysu a velkých producentů potravin a absence dohledu snížila konkurenceschopnost místního zemědělství. Ceny většiny komodit přitom vzrostly.

Vzhledem k neexistenci antimonopolních zákonů v kombinaci se slabou ochranou spotřebitele jsou trhy s položkami typu soli, cukru, mouky, mléka, oleje nebo čaje pod kontrolou pouhých dvou nebo tří velkých společností. Důsledek je nejpatrnější ve velkých afrických městech, kde jsou ceny rýže, mražených kuřat, chleba, másla, vajec, a dokonce i sycených nealkoholických nápojů nejméně o 24% vyšší než v jiných městech po celém světě. Tyto ceny zasahují spotřebitele přímo i nepřímo (kvůli promítání vyšších vstupních nákladů do cen potravinářskými konglomeráty a poskytovateli služeb).

Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) už dlouho tvrdí, že potravinová bezpečnost a spravedlivá cenotvorba závisí na tom, zda jsou trhy zbavené monopolistických tendencí. OECD s tím souhlasí a často vyzývá zodpovědné orgány, aby se zabývaly „protikonkurenčními fúzemi, zneužíváním dominantního postavení, kartely, cenovými manipulacemi, vertikálními omezeními a vyřazováním z trhu“ v potravinářském sektoru. V mnoha afrických zemích však tato rada málokdy padá na úrodnou půdu.

Subscribe now

Exclusive explainers, thematic deep dives, interviews with world leaders, and our Year Ahead magazine. Choose an On Point experience that’s right for you.

Learn More

Tento problém samozřejmě není nijak nový. Například v letech 1997 až 2004 napočítala FAO 122 obvinění z „protikonkurenčních praktik“ ve 23 zemích subsaharské Afriky. Mezi zjištěnými porušeními figurovaly například „vertikální monopol“ v malawském cukerném sektoru, cenová manipulace v sektoru hnojiv v Keni nebo „nákupní kartel“ v zimbabwském bavlnářství. Navzdory značné pozornosti, kterou na sebe tyto případy upoutaly, však základní problémy přetrvávají.

Podle Světové banky se více než 70% afrických zemí řadí do spodní poloviny všech států světa v oblasti úsilí o ochranu „tržní konkurence“. Sedmadvacet afrických států a pět regionálních bloků sice má na papíře antimonopolní zákony, avšak ty se vymáhají jen vzácně. Zbylé země nemají vůbec žádné regulace a dělají jen malé pokroky k jejich sepsání.

Existuje jedna pozoruhodná výjimka: Jihoafrická republika. Od roku 1998 zakazuje její Zákon o konkurenci jakékoliv firmě kontrolující nejméně 45% trhu vytlačovat jiné firmy nebo se snažit získat kontrolu nad cenotvorbou. Za porušení hrozí pokuty ve výši až 10% příjmů a v posledních dvaceti letech byly takto pokutovány i některé největší společnosti v zemi – mimo jiné Tiger Brands, Pioneer Foods nebo Sime Darby. Jak loni poznamenal šéf jihoafrické antimonopolní komise Tembinkosi Bonakele, vláda je „odhodlaná vymýtit vykořisťování spotřebitelů kartely“, zejména v potravinářském průmyslu.

Z Jihoafrické republiky by si měly vzít příklad i další státy. Firmy a zájmové skupiny se budou vždy snažit získat z absence regulace nějaký prospěch. Potřeba reformy je největší v zemích jako Nigérie a Ghana, kde jsou výdaje na potraviny vysoké a tlak potravinářského průmyslu nejvýraznější. Naštěstí si stále více lidí uvědomuje potřebu tyto problémy řešit. Babatunde Irukera, generální ředitel nigerijské Rady na ochranu spotřebitele, nedávno uvedl, že „na velkém, pulzujícím a loajálním trhu, jako je Nigérie, je absence široce pojaté konkurenční regulace tragédií. Neregulované trhy představují v konkurenčním kontextu ‚legitimní‘ nástroj k finančnímu i sociálnímu vydírání.“

Kdyby se ceny základních potravin snížily třeba i o skromných 10% (což je hluboko pod průměrnou přirážkou, kterou si dnes kartely po celém světě účtují), ať už potíráním protikonkurenčního chování v těchto sektorech nebo reformou regulací, jež chrání kartely před konkurencí, mohlo by vybřednout z chudoby 270 000 lidí v Keni, 200 000 lidí v Jihoafrické republice nebo 20 000 lidí v Zambii. Taková politika by ušetřila domácnostem v těchto zemích více než 700 milionů dolarů ročně (v hodnotě dolaru z roku 2015), přičemž chudé domácnosti by z této úspory těžily více než bohaté.

A konečně je zodpovědností politických lídrů chránit spotřebitele před tajnými dohodami a cenovou manipulací. Není pochyb o tom, že africké firmy potřebují prostor k inovacím a růstu, avšak daní za jejich úspěch by nikdy nemělo být něčí jídlo.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

Help make our reporting on global health and development issues stronger by answering a short survey.

Take Survey

http://prosyn.org/zPzxTXg/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.