2

Jak pomoci africké „prachové pánvi“

SEATTLE – Představte si malou farmu pod rozpálenou oblohou. Okolní region sužuje kruté sucho, vyhlídky na příští sklizeň jsou neveselé a finanční systém postrádá kapacitu poskytnout úvěry farmářům, kteří je potřebují, aby se nějak protloukli. Takto by se dal popsat dnešní jih Afriky, který sužují nevídaná sucha. Ale shodou okolností by se dala týmiž slovy popsat takzvaná „prachová pánev“ v severní Nebrasce na počátku 30. let, kdy tam žila moje rodina.

Můj otec Ralph Raikes byl prvním členem rodiny, který vystudoval vysokou školu. Nějakou dobu pracoval v Kalifornii pro firmu Standard Oil a pak se jednou cestou do Cambridge ve státě Massachusetts, kde chtěl absolvovat doktorandské studium na MIT, zastavil na farmě svých rodičů. Do Cambridge už se nikdy nedostal. Musel zůstat v Nebrasce a pomoci dědečkovi zachránit rodinnou farmu před bankami, které už uplatnily zástavní právo na třetinu pozemků.

Nejdůležitější změnou, kterou otec učinil, byla změna myšlení: začal o farmě přemýšlet nikoliv jako o zdroji obživy, nýbrž jako o rodinném byznysu. Kontaktoval Nebraskou univerzitu, kde před lety studoval, a získal od ní kříženou odrůdu kukuřice a další vylepšená semena, která na univerzitě vyvíjeli. A pak začal sledovat vstupy a meteorologické podmínky, což se v té době dělalo málokdy.

Uvědomil si, že sám všechno nezvládne a že bude potřebovat lepší přístup k financím. A tak se zapojil do řízení – nejprve jako zákazník a později jako poradce a ředitel – národní sítě kampeliček Farm Credit, aby pomohl místním farmářům přestát složitá léta „prachové pánve“. Kromě toho pomohl založit Nebraské podnikatelské sdružení farmářů, které shromažďovalo údaje získané jím a jeho kolegy a poté z nich stanovovalo nejlepší postupy. A navíc spolupracoval s matkou Alice, která provozovala rodinnou drůbežářskou firmu.

Kampelička Farm Credit i laboratoře a skleníky Nebraské univerzity byly produktem amerických vládních programů, které vznikly za účelem zlepšení výkonnosti zemědělského sektoru. Ten se v roce 1933 ocitl pod vodou; čtvrtina obyvatel žila v té době na farmách a zapotřebí byly další investice. Téhož roku schválil Kongres první „farmářský zákon“ s názvem Zákon o zemědělských úpravách, jenž podpořil investice do venkovské ekonomiky a pomohl zvýšit příjmy farem o 50% během dvou let. Federální farmářské programy pokládaly farmaření za podnikatelskou činnost, což umožnilo podnikatelům, jako byl můj otec, prosperovat.

O osmdesát let později potřebují afričtí farmáři stejnou změnu: musí začít pokládat své živobytí za rodinnou firmu. A podobně jako můj otec během let „prachové pánve“ mají i oni k dispozici novátorské prostředky: širokou paletu nových semen a dalších technologií, které byly vyvinuty pro využití na afrických rodinných farmách – o rozloze 1,5-2 hektary či méně. V říjnu obdržela skupina vědců Světovou potravinovou cenu za vytvoření a rozšíření sladké odrůdy brambor, která obohacuje jídelníček v subsaharské Africe o vitamin A, a existují i další nové odrůdy semen, jež pomáhají farmářům přežít ničivá sucha.

Jak ovšem jasně uvádí nedávná zpráva Aliance za zelenou revoluci v Africe (AGRA), vědeckým poznatkům musí jít těsně v patách vládní investice. V subsaharské Africe zaměstnává zemědělství téměř dvě třetiny pracovní síly a Africká unie vyzvala v roce 2003 členské země, aby zvýšily investice do tohoto sektoru na ambiciózních 10% celkových vládních výdajů. Na tuto výzvu zareagovalo pouhých 13 zemí, avšak jejich investice – do výzkumu a vývoje, do služeb, které farmářům pomáhají využít nových poznatků z výzkumu, do komoditních burz a do dalších marketingových činností – už přinesly ovoce. V těchto 13 zemích nastalo výrazné zlepšení výživy i zemědělské produkce vyjádřené jako HDP na obyvatele.

Vládní investice dláždí cestu investicím ze soukromého sektoru a mohly by se stát průlomovým řešením pro africké farmáře, kteří až příliš dlouho farmaří jen pro vlastní živobytí. Půjčky od finančních institucí má pouze asi 6% venkovských domácností v subsaharské Africe. Téměř dvě třetiny africké zemědělské půdy navíc vykazují nedostatek klíčových živin a mnozí farmáři postrádají technické znalosti a prostředky k tomu, aby obnovili úrodnost své půdy, v důsledku čehož nejsou schopni plně využít nových technologií. Afričtí farmáři, kteří pěstují nové odrůdy plodin, zvyšují svůj výnos o pouhých 28%, oproti 88% v případě asijských farmářů.

Moji rodiče dbali na to, aby všech pět jejich dětí vystudovalo univerzitu. Také jiní farmáři všude na světě chtějí svým dětem zajistit zdravý život plný prosperity a také oni si uvědomují význam vzdělání. Farmáři z celého světa, které jsem mohl poznat, si často nepřejí nic jiného než prodat tolik produkce, aby zaplatili zdravotní výdaje a umožnili dětem studium. Využívají příležitostí, kdykoliv se naskytnou, a snaží se zajistit, aby jejich děti vykazovaly v budoucnu větší zisky než oni.

Doufejme, že americký příběh o hospodářském pokroku, jehož protagonisty byli členové mé rodiny, se brzy stane i africkým příběhem. V době, kdy máme k dispozici tolik nových inovací, potřebují afričtí rodinní farmáři, aby vlády investovaly do jejich budoucnosti. Pokud k tomu dojde, pak bude budoucnost vypadat mnohem lépe než dnešní prašná a zoufalá realita.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.