0

Afirmativní akce pro Evropu

Násilí ve Francii, podněcované omračující nezaměstnaností a bezcitným policejním dohledem, odráží naprostý neúspěch francouzského modelu společenské integrace. Evropskou neschopnost integrovat své menšiny však dalo bolestně najevo už násilí jinde v Evropě, například červencové bombové útoky v Londýně a brutální vražda nizozemského režiséra Thea van Gogha v ulicích Amsterodamu v listopadu 2004.

Jak se ve Francii nepokoje utišují, francouzští politici si lámou hlavu, co dělat dál. Před čtyřiceti lety, kdy v Americe formálně skončila legální segregace černochů a bělochů, Spojené státy čelily podobným problémům. Americká reakce ovšem ukazuje, že integraci nelze považovat za jednosměrnou cestu. Kromě zavádění požadavků a donucování, aby se menšiny zařadily do hlavního proudu, společnost musí být ochotná po sobě samé žádat, aby vytvořila prostor pro všechny své občany.

Evropa by se jako možným vzorem, jenž by mohla následovat, měla zabývat takzvanými politikami „afirmativní akce“, které uzákonila Amerika, aby černochům zajistila příležitosti. Afirmativní akce neboli „pozitivní diskriminace“, jak se tyto politiky někdy nazývají, začala u přijímání na vysoké školy. Na počátku 70. let však prezident Richard M. Nixon záběr afirmativní akce rozšířil.

Etnicita tudíž začala být považována za pozitivní faktor nejen u přijímacích řízení na univerzity, ale rovněž při rozhodování v tendrech na vládní zakázky, ulehčování přístupu k úvěrům pro malé podniky a najímání personálu do vládních služeb. Argumentem pro afirmativní akci byla v oněch dávných dobách skutečnost, že po dlouhém období systematické nespravedlnosti nezajistí rovné příležitosti pro všechny pouhé postavení diskriminace založené na rase nebo pohlaví mimo zákon.