Afirmativní akce pro Evropu

Násilí ve Francii, podněcované omračující nezaměstnaností a bezcitným policejním dohledem, odráží naprostý neúspěch francouzského modelu společenské integrace. Evropskou neschopnost integrovat své menšiny však dalo bolestně najevo už násilí jinde v Evropě, například červencové bombové útoky v Londýně a brutální vražda nizozemského režiséra Thea van Gogha v ulicích Amsterodamu v listopadu 2004.

Jak se ve Francii nepokoje utišují, francouzští politici si lámou hlavu, co dělat dál. Před čtyřiceti lety, kdy v Americe formálně skončila legální segregace černochů a bělochů, Spojené státy čelily podobným problémům. Americká reakce ovšem ukazuje, že integraci nelze považovat za jednosměrnou cestu. Kromě zavádění požadavků a donucování, aby se menšiny zařadily do hlavního proudu, společnost musí být ochotná po sobě samé žádat, aby vytvořila prostor pro všechny své občany.

Evropa by se jako možným vzorem, jenž by mohla následovat, měla zabývat takzvanými politikami „afirmativní akce“, které uzákonila Amerika, aby černochům zajistila příležitosti. Afirmativní akce neboli „pozitivní diskriminace“, jak se tyto politiky někdy nazývají, začala u přijímání na vysoké školy. Na počátku 70. let však prezident Richard M. Nixon záběr afirmativní akce rozšířil.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To access our archive, please log in or register now and read two articles from our archive every month for free. For unlimited access to our archive, as well as to the unrivaled analysis of PS On Point, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/n0e0cPh/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.