42

Toxická politika versus lepší ekonomika

NEW YORK – Vztah mezi ekonomikou a politikou se mění. Zkušení politici jsou uzamčení v bizarních, mnohdy toxických konfliktech, místo toho, aby reagovali na rostoucí politickou shodu o tom, jak se vymanit z protrahované periody nízkého a nerovnoměrného růstu. Tento trend je třeba zvrátit dřív, než strukturálně ochromí pokročilý svět a vezme sebou i rozvojové ekonomiky.

Politické vnitřní rozbroje nejsou samozřejmě nic nového. Ale až donedávna se čekalo, že když profesionální ekonomové dojdou k technokratickému konsensu v rámci konkrétního politického přístupu, budou tomu politici naslouchat. I když chtěly radikálnější politické strany prosadit jinou agendu, tak vlivné síly – ať už morální přesvědčování od vlád G7, privátní kapitálové trhy, nebo podmíněnost napojená na Mezinárodní měnový fond a půjčování od Světové banky – skoro vždy zajistily, že přístup konsensu nakonec vyhrál.

Například v devadesátých letech a počátkem 21. století dominoval tvorbě politiky ve většině světa takzvaný Washington Consensus, kdy se každý od Spojených států po mnoho rozvojových ekonomik snažil o liberalizaci obchodu, privatizaci, lepší využití cenových mechanismů, deregulaci finančního sektoru a fiskální a měnové reformy s velkým důrazem na poptávku. Přijetí Washington Consensus mnoha institucemi zesílilo jeho přenos a pomohlo hnát kupředu širší proces ekonomické a finanční globalizace.

Nově zvolené vlády – zejména ty, které vedou netradiční hnutí, které se k moci dostaly na vlně domácího neklidu a frustrace z mainstreamových stran – někdy nesouhlasily s vhodností a významností Washington Consensus. Nicméně jak demonstroval brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva se svou známou otočkou v politice v roce 2002, měl tento konsensus tendenci z velké části přetrvat. A měl tendenci být v nadvládě i v tak nedávné době jako před dvěma roky, kdy řecký premiér Alexis Tsipras provedl podobně pozoruhodný obrat.