NEW YORK – Vztah mezi ekonomikou a politikou se mění. Zkušení politici jsou uzamčení v bizarních, mnohdy toxických konfliktech, místo toho, aby reagovali na rostoucí politickou shodu o tom, jak se vymanit z protrahované periody nízkého a nerovnoměrného růstu. Tento trend je třeba zvrátit dřív, než strukturálně ochromí pokročilý svět a vezme sebou i rozvojové ekonomiky.
Politické vnitřní rozbroje nejsou samozřejmě nic nového. Ale až donedávna se čekalo, že když profesionální ekonomové dojdou k technokratickému konsensu v rámci konkrétního politického přístupu, budou tomu politici naslouchat. I když chtěly radikálnější politické strany prosadit jinou agendu, tak vlivné síly – ať už morální přesvědčování od vlád G7, privátní kapitálové trhy, nebo podmíněnost napojená na Mezinárodní měnový fond a půjčování od Světové banky – skoro vždy zajistily, že přístup konsensu nakonec vyhrál.
Například v devadesátých letech a počátkem 21. století dominoval tvorbě politiky ve většině světa takzvaný Washington Consensus, kdy se každý od Spojených států po mnoho rozvojových ekonomik snažil o liberalizaci obchodu, privatizaci, lepší využití cenových mechanismů, deregulaci finančního sektoru a fiskální a měnové reformy s velkým důrazem na poptávku. Přijetí Washington Consensus mnoha institucemi zesílilo jeho přenos a pomohlo hnát kupředu širší proces ekonomické a finanční globalizace.
NEW YORK – Vztah mezi ekonomikou a politikou se mění. Zkušení politici jsou uzamčení v bizarních, mnohdy toxických konfliktech, místo toho, aby reagovali na rostoucí politickou shodu o tom, jak se vymanit z protrahované periody nízkého a nerovnoměrného růstu. Tento trend je třeba zvrátit dřív, než strukturálně ochromí pokročilý svět a vezme sebou i rozvojové ekonomiky.
Politické vnitřní rozbroje nejsou samozřejmě nic nového. Ale až donedávna se čekalo, že když profesionální ekonomové dojdou k technokratickému konsensu v rámci konkrétního politického přístupu, budou tomu politici naslouchat. I když chtěly radikálnější politické strany prosadit jinou agendu, tak vlivné síly – ať už morální přesvědčování od vlád G7, privátní kapitálové trhy, nebo podmíněnost napojená na Mezinárodní měnový fond a půjčování od Světové banky – skoro vždy zajistily, že přístup konsensu nakonec vyhrál.
Například v devadesátých letech a počátkem 21. století dominoval tvorbě politiky ve většině světa takzvaný Washington Consensus, kdy se každý od Spojených států po mnoho rozvojových ekonomik snažil o liberalizaci obchodu, privatizaci, lepší využití cenových mechanismů, deregulaci finančního sektoru a fiskální a měnové reformy s velkým důrazem na poptávku. Přijetí Washington Consensus mnoha institucemi zesílilo jeho přenos a pomohlo hnát kupředu širší proces ekonomické a finanční globalizace.