ROTTERDAM – Lidé, kteří stojí na společensko-ekonomickém žebříčku níže (indikováno podle úrovně jejich vzdělání, povolání nebo příjmu), žijí v průměru kratší a méně zdravý život než lidé stojící na vyšších příčkách. V závislosti na sociálním a ekonomickém blahobytu se očekávaná délka života při narození často liší o 5-10 let, přičemž chudší lidé jsou oproti svým bohatším protějškům o 10-20 let života déle nemocní či handicapovaní.
V devatenáctém století by tato situace nebyla překvapivá vzhledem k nižšímu průměrnému příjmu, rozsáhlé chudobě a absenci sociálního zabezpečení. Dnes se však tato data běžně uvádějí u zemí s vysokými příjmy včetně těch, které se řadí vysoko v žebříčcích hospodářské prosperity a lidského rozvoje – dokonce i u vysoce rozvinutých západoevropských sociálních států.
Od konce druhé světové války se západoevropské země snaží snížit společensko-ekonomickou nerovnost nebo vykompenzovat její důsledky prostřednictvím progresivního zdanění, programů sociálního zabezpečení a široké palety kolektivně financovaných programů, jako jsou veřejná výstavba domů, školství, zdravotnictví nebo kulturní a volnočasové aktivity. Ačkoliv však tato politika snížila nerovnost v některých sociálních a ekonomických výstupech včetně příjmu, kvality bydlení nebo přístupu k zdravotní péči, k eliminaci nerovnosti v oblasti lidského zdraví nestačí.
ROTTERDAM – Lidé, kteří stojí na společensko-ekonomickém žebříčku níže (indikováno podle úrovně jejich vzdělání, povolání nebo příjmu), žijí v průměru kratší a méně zdravý život než lidé stojící na vyšších příčkách. V závislosti na sociálním a ekonomickém blahobytu se očekávaná délka života při narození často liší o 5-10 let, přičemž chudší lidé jsou oproti svým bohatším protějškům o 10-20 let života déle nemocní či handicapovaní.
V devatenáctém století by tato situace nebyla překvapivá vzhledem k nižšímu průměrnému příjmu, rozsáhlé chudobě a absenci sociálního zabezpečení. Dnes se však tato data běžně uvádějí u zemí s vysokými příjmy včetně těch, které se řadí vysoko v žebříčcích hospodářské prosperity a lidského rozvoje – dokonce i u vysoce rozvinutých západoevropských sociálních států.
Od konce druhé světové války se západoevropské země snaží snížit společensko-ekonomickou nerovnost nebo vykompenzovat její důsledky prostřednictvím progresivního zdanění, programů sociálního zabezpečení a široké palety kolektivně financovaných programů, jako jsou veřejná výstavba domů, školství, zdravotnictví nebo kulturní a volnočasové aktivity. Ačkoliv však tato politika snížila nerovnost v některých sociálních a ekonomických výstupech včetně příjmu, kvality bydlení nebo přístupu k zdravotní péči, k eliminaci nerovnosti v oblasti lidského zdraví nestačí.