3

Jen chudí lidé umírají mladí

ROTTERDAM – Lidé, kteří stojí na společensko-ekonomickém žebříčku níže (indikováno podle úrovně jejich vzdělání, povolání nebo příjmu), žijí v průměru kratší a méně zdravý život než lidé stojící na vyšších příčkách. V závislosti na sociálním a ekonomickém blahobytu se očekávaná délka života při narození často liší o 5-10 let, přičemž chudší lidé jsou oproti svým bohatším protějškům o 10-20 let života déle nemocní či handicapovaní.

V devatenáctém století by tato situace nebyla překvapivá vzhledem k nižšímu průměrnému příjmu, rozsáhlé chudobě a absenci sociálního zabezpečení. Dnes se však tato data běžně uvádějí u zemí s vysokými příjmy včetně těch, které se řadí vysoko v žebříčcích hospodářské prosperity a lidského rozvoje – dokonce i u vysoce rozvinutých západoevropských sociálních států.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Od konce druhé světové války se západoevropské země snaží snížit společensko-ekonomickou nerovnost nebo vykompenzovat její důsledky prostřednictvím progresivního zdanění, programů sociálního zabezpečení a široké palety kolektivně financovaných programů, jako jsou veřejná výstavba domů, školství, zdravotnictví nebo kulturní a volnočasové aktivity. Ačkoliv však tato politika snížila nerovnost v některých sociálních a ekonomických výstupech včetně příjmu, kvality bydlení nebo přístupu k zdravotní péči, k eliminaci nerovnosti v oblasti lidského zdraví nestačí.

Dlouhodobá data z časových řad naznačují, že se společensko-ekonomická propast úmrtnosti do padesátých let snižovala, ale od té doby podstatně vzrostla. Ještě záhadnější je skutečnost, že se velkorysejší sociální politika nepromítá do nižší disparity v oblasti zdraví. Dokonce i severské země – které patří ke světové špičce, pokud jde o tvorbu univerzálních a dobře koncipovaných sociálních politik provázejících občany od kolébky do hrobu – čelí značné disparitě v oblasti zdraví, přestože vykazují poměrně nízkou nerovnost příjmů.

Moderní sociální státy pochopitelně sociální nerovnost ani zdaleka neodstranily a disparita v přístupu ke hmotným i lidským zdrojům dál vede k situaci, že občané žijí velmi nerovnými životy. Radikální přerozdělování bohatství však nikdy nebylo cílem sociálního státu. Sociální politika si spíše klade za cíl vytvořit kompromis mezi zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů, pracujícími a středními vrstvami. Její přerozdělovací efekt je v důsledku toho skromný.

Částečný neúspěch sociálního státu tak sice může napomoci k vysvětlení, proč nerovnosti v oblasti zdraví přetrvávají, avšak chceme-li jejich vzestup plně pochopit – a zvrátit –, musíme hledat jinde. Z rychle přibývající vědecké literatury na toto téma vyplývají dvě možná vysvětlení: selektivní sociální mobilita směrem vzhůru a opožděné rozšíření změn chování. V praxi se projevují oba faktory.

Během dvacátého století se sociální mobilita ve všech zemích s vysokými příjmy pomalu, ale setrvale zvyšovala, přičemž dosažené vzdělání a profesní status jednotlivce závisel stále méně na jeho rodinných poměrech a stále více na jeho kognitivních schopnostech a dalších osobních charakteristikách. V důsledku toho se nižší socioekonomické skupiny nejen zmenšily, ale pravděpodobně se staly také homogennějšími ve smyslu osobních charakteristik, které zvyšují riziko zdravotních problémů.

Lidé s vyšším společensko-ekonomickým postavením mají navíc sklon přejímat jako první nové vzorce chování a pohotověji se zbavovat těch vzorců, u kterých se zjistí škodlivost na zdraví, jako jsou kouření nebo tučná strava. Nová behaviorální doporučení vydávaná zdravotnickými autoritami proto mají sklon prohlubovat přinejmenším dočasně nerovnost v oblasti zdraví.

Mnoho západoevropských sociálních států vykazuje u svých občanů značné nerovnosti v oblasti kouření, cvičení, stravy a spotřeby alkoholu. Sociální systém, který vznikl s cílem potírat chudobu, je již méně účinný v boji proti „nemocem z nadbytku“, jako jsou srdeční onemocnění nebo rakovina plic.

To vše zdůrazňuje potřebu nápaditých řešení nerovnosti, která zbytečně a nespravedlivě maří životy těch, kdo toho mají nejméně, zatěžuje zdravotnictví obrovskými náklady a představuje překážku vyšší participace pracovní síly (a v některých zemích brání snaze o zvýšení věku odchodu do důchodu).

V posledních několika desetiletích se sociální politika ve většině západoevropských zemí odklonila od přerozdělování. To je chyba, neboť důsledky tohoto odklonu – zvýšení příjmové nerovnosti, oslabení sociálních záchranných sítí a omezení přístupu ke zdravotní péči – dlouhodobě zhorší nerovnost v oblasti zdraví.

Pro zlepšení zdravotních vyhlídek v nižších socioekonomických skupinách je klíčová lépe cílená přerozdělovací politika, která bude zohledňovat důsledky selektivní sociální mobility i různého tempa rozšiřování změn chování. Příjmovou podporu by měly doplňovat preventivní zdravotnické programy, přičemž programy zdravotní osvěty by měly napomáhat k oslabení vazby mezi nízkou kognitivní schopností a špatným zdravím.

Rovný přístup ke zdravotní péči nestačí. Snížení nerovnosti v oblasti zdravotních výstupů vyžaduje u pacientů nacházejících se v nižších socioekonomických patrech intenzivnější zdravotní péči, která bude šitá na míru jejich konkrétním potřebám a problémům. Například příjmy ze zdanění tabáku, které nepoměrně více zatěžují nižší příjmové skupiny, by se měly použít k financování programů odvykání kouření, které se zaměřují na znevýhodněné kuřáky.

Fake news or real views Learn More

Značná a stále přetrvávající nerovnost v oblasti zdraví naznačuje, že zlepšením zdraví občanů s nižšími příjmy nebo s nižším vzděláním lze učinit obrovské kroky ke zlepšení celkového zdravotního stavu obyvatelstva. Možná si to vyžádá jisté přebudování sociálního systému, avšak výsledek bude rozhodně stát za vynaložené úsilí.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.