Skip to main content

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated Cookie policy, Privacy policy and Terms & Conditions

anheier8_Kiran RidleyGetty Images_yellowvestprotestmural Kiran Ridley/Getty Images

Zaseknutý sociální rozvoj Západu

BERLÍN – Po třech desetiletích zhoršující se ekonomické nerovnosti mají obyvatelé vyspělých zemí zlost a svým pocitům křivdy dávají průchod u volebních uren nebo v ulicích. Věrohodné řešení nerovnosti vyžaduje ovšem také aktivitu týkající se méně diskutovaného aspektu tohoto trendu: ubývající mezigenerační sociální mobility.

Rodiče v současné době nemohou vycházet z předpokladu, že jejich děti se budou mít lépe než oni. Právě naopak, zpráva OECD z roku 2018 dospěla k závěru, že dosáhnout střední úrovně příjmů by dětem z nejnižšího příjmového decilu v průměrné vyspělé zemi trvalo 4-5 generací. Čím vyšší nerovnost v zemi, tím déle vzestup trvá.

Nerovnost a absence sociální mobility mají úzkou vazbu na geografii, neboť urbanizované oblasti obvykle vykazují mnohem lepší výsledky než oblasti venkovské. Ve Spojených státech Brookings Institution uvádí, že od finanční krize roku 2008 města s více než milionem obyvatel přispěla k celkové zaměstnanosti 72 %, zatímco města s 50-250 tisíci obyvateli přispěla jen 6 %. Mzdy ve 2 % nejlidnatějších metropolitních oblastí USA se od roku 1970 zvýšily o téměř 70 %, oproti 45 % ve zbytku země.

Obdobně ve francouzském regionu Île-de-France, jehož součástí je Paříž, vzrostl HDP na hlavu ze 148 % národního průměru v roce 1975 na 165 % v roce 2010, kdežto v méně vyspělém Lotrinsku stejný údaj během téhož období klesl z 95 % na 76 %. Tento rozdíl se projevuje i v Německu, byť jedno významné město, Berlín, za ostatními zaostává. HDP na hlavu v nejchudší spolkové zemi Německa, Meklenbursku-Předním Pomořansku, činil v roce 2016 jen 29 133 dolarů – o 60 % méně oproti 69 719 dolarů v Hamburku. Celostátní průměr dosahoval 43 110 dolarů.

Studie britské Komise UK2070 ukazuje, že v letech 1971 až 2013 se růst kumulativního výstupu v severní Anglii snížil o 17 procentních bodů, zatímco v Londýně o 12 vzrostl. Pro sociální mobilitu to má závažné důsledky: u dítěte chudého natolik, aby v Hackney, jedné z nejchudších londýnských čtvrtí, dostávalo školní obědy zdarma, je stále třikrát vyšší pravděpodobnost, že bude chodit na univerzitu, než u stejně chudého dítěte v severoanglickém městě Hartlepool.

Počátky těchto trendů lze vystopovat v 80. letech minulého století, kdy americký prezident Ronald Reagan a britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová začali uskutečňovat strukturální reformy s cílem posílit konkurenční schopnost tím, že své ekonomiky odkloní od průmyslové výroby a potlačí moc odborů. Jenže ač byly tyto reformy v jistých ohledech oprávněné – vzpomeňme na „stagflaci“ 70. let –, pro zmírnění jejich sociálních dopadů se udělalo málo.

Subscribe now
ps subscription image no tote bag no discount

Subscribe now

Subscribe today and get unlimited access to OnPoint, the Big Picture, the PS archive of more than 14,000 commentaries, and our annual magazine, for less than $2 a week.

SUBSCRIBE

Tento politický nedostatek, prohloubený účinky technologického pokroku, vedl k tomu, co ekonom Dennis J. Snower nazývá „rozbíhavostí“ hospodářské a sociální trajektorie: i když HDP stoupal, mzdy a vyhlídky na zlepšení poměrů pro rozsáhlé segmenty populace stagnovaly nebo se zhoršovaly. Například Economic Policy Institute uvádí, že v USA se čistá produktivita v letech 1979 až 2018 zvýšila o 70 %, ale reálné hodinové mzdy stouply jen o 12 %. Dnes je 14 % Američanů – z více než poloviny lidé tmavé pleti – „pracující chudina“ (osoby pracující na plný úvazek s příjmy nižšími než 200 % hranice chudoby).

Se špatně placenou prací a malou nadějí na posun k lepšímu vězí rostoucí podíl lidí v určitém předpeklí, neboť vydělávají příliš málo, aby vyšli s penězi, ale zároveň příliš mnoho, aby získali nárok na státní podporu. Postupně se prohlubuje jejich ekonomická, sociální a kulturní izolace, jsou čím dál dopálenější na prosperující elity a snadno podléhají svodům neonacionalistických populistů a aspirujících autoritářů.

Tento vývoj je nejvýraznější v USA, kde přispěl ke zvolení prezidenta Donalda Trumpa, a v Británii, kde živil podporu brexitu. Postihuje dnes ale všechny vyspělé ekonomiky, rozděluje společnosti a brzdí jejich rozvoj, jelikož Thatcherovou a Reagana si za vzor vzala velká část západního světa.

Nic z toho by nemělo překvapovat. Sociolog Ralf Dahrendorf v roce 1995 popsal „zvrácená rozhodnutí“ vyžadovaná globalizací. Aby si země získaly a udržely schopnost konkurovat na mezinárodních trzích, podotkl, musí zdroje využívat způsoby, které ohrožují sociální soudržnost a politickou svobodu.

Tato rozhodnutí vedla například k nové formě nerovnosti, již Dahrendorf nazýval „znerovňováním“: „budování cest na vrchol pro některé a kopání jam pro jiné, vytváření trhlin, štěpení“. Jasnozřivě předpověděl, že vznik „strádající třídy“, vyloučené a nezajištěné ekonomicky i sociálně, přinese autoritářské svody.

„Prvořadým úkolem“ vyspělých ekonomik pro nadcházející dekádu, psal Dahrendorf, bylo dostat se co nejblíž k řešení „kvadratury kruhu tvorby bohatství, sociální soudržnosti a politické svobody“. Přesto ani dvě desetiletí poté se o takový počin většina z nich ani nepokusila. Místo toho se, poslušny logiky neoliberalismu, zaměřily na hospodářský růst.

Je načase vzít si Dahrendorfovu výzvu k srdci. Neznamená nutnost uskutečňovat ochranářské politiky, které by nejen podrývaly hospodářský růst, ale také by mohly upevňovat autoritářské svody, vzhledem k vazbě takových politik na politiku identity. Spíš vyžaduje ucelený program zahrnující prověřená opatření ke zvýšení ekonomické jistoty a společenské a politické angažovanosti.

V prvé řadě by země měly reformovat daňové systémy v zájmu snižování disparit v bohatství a povzbuzení podnikavosti a tvorby pracovních míst. Po vzoru Kalifornie – kde investice do veřejných univerzit po druhé světové válce měly zásadní význam pro následný hospodářský úspěch – by současně měly prostřednictvím investic do vzdělávání a učňovské přípravy pěstovat sociální mobilitu.

Dále je také nutná sociální ochrana zaměřená na ty, kdo jsou nejvíc zranitelní důsledky globalizace, jakož i strategie kompenzující regionální disparity, včetně řízené migrace (vnitrostátní i mezinárodní). Taková opatření byla součástí Nového údělu amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, který ve 30. letech vyvedl USA z Velké hospodářské krize, jakož i podobných programů v Evropě.

Konečně s cílem potlačovat sociální vyloučení a fragmentaci je nezbytné vyvinout úsilí k posilování občanské společnosti a povzbuzení vytrvalých, věrohodných a respektovaných veřejných debat. Překlenout společenské a kulturní rozpory může trvat desítky let, ale lze toho dosáhnout. Otázkou je, jestli lídři podniknou, co je zapotřebí.

Z angličtiny přeložil David Daduč

https://prosyn.org/5TwrVTwcs;
  1. op_dervis1_Mikhail SvetlovGetty Images_PutinXiJinpingshakehands Mikhail Svetlov/Getty Images

    Cronies Everywhere

    Kemal Derviş

    Three recent books demonstrate that there are as many differences between crony-capitalist systems as there are similarities. And while deep-seated corruption is usually associated with autocracies like modern-day Russia, democracies have no reason to assume that they are immune.

    7