NEW YORK – Mezivládní panel Organizace spojených národů pro změny klimatu přinese tento pátek ve svém zatím posledním rozsáhlém hodnocení důkazů globálního oteplování také stanovisko světových klimatologů. Ti jsou si dnes jistější než kdykoliv dříve, že zvyšování teploty a mořské hladiny způsobuje lidská činnost – zejména spalování fosilních paliv.
Řada extrémních meteorologických jevů – mimo jiné hurikán Sandy v New Yorku a New Jersey, záplavy v Číně a sucha na americkém Středozápadě, v Rusku a v mnoha rozvojových zemích – napáchala v posledních letech nedozírné škody. Minulý týden zažilo Mexiko souběžné hurikány v Tichém oceánu a v Mexickém zálivu, které zničily městečka a města stojící jim v cestě. Klimatické změny budou představovat významnou hnací sílu takových událostí a riskujeme, že zažijeme i něco mnohem horšího.
To klade do popředí novou debatu: jak nalézt soulad mezi zesílenými opatřeními na snížení emisí skleníkových plynů a silným hospodářským růstem.
Je to debata, která se už dnes utápí v kontroverzích. Zatímco většina zemí začala rozsáhle investovat do obnovitelné energie a mnohé z nich zavádějí ceny uhlíku a regulace, kritikové si stěžují, že taková politika může podkopat růst. Protože se totiž globální ekonomika stále zotavuje z finančního krachu z roku 2008, představují vyšší náklady na energii – které ještě nejsou plně vyvážené větší energetickou účinností – důvod ke znepokojení podnikatelských a politických špiček.
Nástup těžby břidlicového plynu znepřehlednil energetickou debatu ještě víc. Nahradí-li tento plyn uhlí, může posloužit jako užitečný most k nízkouhlíkové budoucnosti. Kupodivu je to však uhlí, nejšpinavější palivo, které zažívá nejprudší růst spotřeby. Firmy a investoři se zajišťují podniknutím několika málo opatření šetrných na zdroje a investicemi do některých nízkouhlíkových aktiv, avšak svá stávající vysokouhlíková portfolia a aktivity ponechávají do značné míry nedotčené. Situaci nenapomohla ani politická nerozhodnost v některých státech.
Zastánci ráznější akce odpovídají, že investice do nízkouhlíkových technologií mohou generovat daleko silnější a čistší růst. Poukazují na úspory z energetické účinnosti a na tržní příležitosti generované energeticky čistými technologiemi, jakmile nastoupí procesy učení a objevování. Snaží se ukázat, jaký přínos může mít trvaleji udržitelné schéma rozvoje pro světová velkoměsta, pro zdraví obyvatel (díky nižšímu znečištění ovzduší), pro energetickou bezpečnost a pro přístup chudých lidí světa k energii. A navrhují, aby se v době, kdy jsou světové úrokové sazby nízké a v mnoha zemích je utlumená poptávka, financovala nová infrastruktura a nová pracovní místa zelenými dluhopisy a veřejnými investičními bankami.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jsou to seriózní ekonomické debaty, které se však až příliš často zamotávají do ideologických sporů o nejvhodnější reakci na hospodářskou krizi a o hodnotě vládní intervence na trzích. Je to politováníhodné. Klimatické změny nejsou stranickým tématem a klimatická politika je v podstatě založená na trzích. Jejím cílem je napravovat tržní selhání tak, aby trhy a podnikatelská sféra mohly hrát odpovídající roli při zajišťování inovací a efektivní alokace zdrojů.
Abychom z této slepé uličky vyvázli, pomohli jsme zahájit činnost Globální komise pro ekonomii a klima. Její projekt s názvem Nová klimatická ekonomie spojuje sedm čelních výzkumných ústavů ze šesti kontinentů. Dohlíží na něj panel složený z bývalých premiérů, ministrů financí a prominentních podnikatelů a radí mu další panel tvořený předními ekonomy z celého světa. Jeho cílem je poskytovat směrodatné nové důkazy o tom, jak mohou vlády a firmy dosahovat silnějšího hospodářského růstu a současně řešit klimatická rizika.
Málokterá vláda nebo investor vycházejí z klimatických změn. Chtějí především podporovat investice a hospodářský růst, vytvářet pracovní místa, stabilizovat veřejné finance, rozšiřovat trhy, vykazovat zisky, zajišťovat spolehlivé dodávky energie a potravin, produkovat zboží a služby, snižovat chudobu a budovat města. Hlavní otázka, kterou si musíme položit, proto nezní, zda dokážeme snížit emise, nýbrž jak může veřejná politika přispět k dosažení uvedených základních cílů a současně s tím snižovat emise a budovat klimaticky odolnější ekonomiku.
V této oblasti dnes existuje spousta zkušeností z celého světa. Když byla před sedmi lety zveřejněna Sternova zpráva o ekonomii klimatických změn, bylo toto téma do značné míry teoretické. Dnes státy na všech stupních rozvoje usilují o nové vzorce hospodářského růstu, které budou zohledňovat klimatickou situaci.
Například Německo plánuje nejambicióznější přechod na nízkouhlíkovou energii na světě, který bude založen na úsporách a obnovitelných zdrojích energie. Jižní Korea učinila ze „zeleného růstu“ svůj ústřední hospodářský cíl. Mexický Všeobecný zákon o klimatických změnách z roku 2012 vyslal zemi na dráhu významného zvýšení podílu čisté energie. Čína postavila průmyslový rozvoj zelených technologií do čela své agendy. Etiopie se snaží přejít na nízkouhlíkové zemědělství. A Brazílie podstatně snížila tempo odlesňování v Amazonii.
Také některé velké firmy poskytují pádný příklad, co všechno je možné. Unilever se zavázal k trvale udržitelnému získávání zemědělských a lesních produktů. Coca-Cola zcela utlumuje využívání hydrofluorouhlovodíků, které znečišťují ovzduší. Maloobchodní gigant Wal-Mart prosazuje snižování emisí v celém svém dodavatelském řetězci. A Světová banka a Evropská investiční banka přestaly půjčovat na uhelné elektrárny s vysokými emisemi.
Přesto přetrvávají legitimní otázky, jak rychle by měly ekonomiky přecházet na nízkouhlíkovou dráhu a jak by se toho dalo nejefektivněji dosáhnout. Některé nízkouhlíkové strategie jsou evidentně drahé, zatímco jiná, zjevně efektivní řešení se neprosazují vůbec. Jakákoliv strukturální transformace má své náklady, kompromisy a nejistoty a je nesmírně důležité, abychom je správně chápali.
Do cesty jakéhokoliv nízkouhlíkového přechodu se samozřejmě budou stavět mocné zájmy, které budou shazovat a často i přehlušovat ty, kdo by z takového přechodu mohli mít prospěch. O to důležitější je vyjasnit si alternativy. V době, kdy věda dává zřetelně najevo, jak je otázka klimatických změn naléhavá, je načase, aby ekonomové a politici vysvětlili, jak lze tuto otázku řešit.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
Current debates about Israeli policy are rife with double standards, leading to absurd decisions like Germany’s recent cancellation of a pro-Palestinian gathering. By quashing legitimate speech and assembly, an Israel-aligned establishment risks inciting precisely the kind of anti-Semitism that it wants to prevent.
worries that the double standards applied on Israel’s behalf will lead to an anti-Semitic backlash.
NEW YORK – Mezivládní panel Organizace spojených národů pro změny klimatu přinese tento pátek ve svém zatím posledním rozsáhlém hodnocení důkazů globálního oteplování také stanovisko světových klimatologů. Ti jsou si dnes jistější než kdykoliv dříve, že zvyšování teploty a mořské hladiny způsobuje lidská činnost – zejména spalování fosilních paliv.
Řada extrémních meteorologických jevů – mimo jiné hurikán Sandy v New Yorku a New Jersey, záplavy v Číně a sucha na americkém Středozápadě, v Rusku a v mnoha rozvojových zemích – napáchala v posledních letech nedozírné škody. Minulý týden zažilo Mexiko souběžné hurikány v Tichém oceánu a v Mexickém zálivu, které zničily městečka a města stojící jim v cestě. Klimatické změny budou představovat významnou hnací sílu takových událostí a riskujeme, že zažijeme i něco mnohem horšího.
To klade do popředí novou debatu: jak nalézt soulad mezi zesílenými opatřeními na snížení emisí skleníkových plynů a silným hospodářským růstem.
Je to debata, která se už dnes utápí v kontroverzích. Zatímco většina zemí začala rozsáhle investovat do obnovitelné energie a mnohé z nich zavádějí ceny uhlíku a regulace, kritikové si stěžují, že taková politika může podkopat růst. Protože se totiž globální ekonomika stále zotavuje z finančního krachu z roku 2008, představují vyšší náklady na energii – které ještě nejsou plně vyvážené větší energetickou účinností – důvod ke znepokojení podnikatelských a politických špiček.
Nástup těžby břidlicového plynu znepřehlednil energetickou debatu ještě víc. Nahradí-li tento plyn uhlí, může posloužit jako užitečný most k nízkouhlíkové budoucnosti. Kupodivu je to však uhlí, nejšpinavější palivo, které zažívá nejprudší růst spotřeby. Firmy a investoři se zajišťují podniknutím několika málo opatření šetrných na zdroje a investicemi do některých nízkouhlíkových aktiv, avšak svá stávající vysokouhlíková portfolia a aktivity ponechávají do značné míry nedotčené. Situaci nenapomohla ani politická nerozhodnost v některých státech.
Zastánci ráznější akce odpovídají, že investice do nízkouhlíkových technologií mohou generovat daleko silnější a čistší růst. Poukazují na úspory z energetické účinnosti a na tržní příležitosti generované energeticky čistými technologiemi, jakmile nastoupí procesy učení a objevování. Snaží se ukázat, jaký přínos může mít trvaleji udržitelné schéma rozvoje pro světová velkoměsta, pro zdraví obyvatel (díky nižšímu znečištění ovzduší), pro energetickou bezpečnost a pro přístup chudých lidí světa k energii. A navrhují, aby se v době, kdy jsou světové úrokové sazby nízké a v mnoha zemích je utlumená poptávka, financovala nová infrastruktura a nová pracovní místa zelenými dluhopisy a veřejnými investičními bankami.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jsou to seriózní ekonomické debaty, které se však až příliš často zamotávají do ideologických sporů o nejvhodnější reakci na hospodářskou krizi a o hodnotě vládní intervence na trzích. Je to politováníhodné. Klimatické změny nejsou stranickým tématem a klimatická politika je v podstatě založená na trzích. Jejím cílem je napravovat tržní selhání tak, aby trhy a podnikatelská sféra mohly hrát odpovídající roli při zajišťování inovací a efektivní alokace zdrojů.
Abychom z této slepé uličky vyvázli, pomohli jsme zahájit činnost Globální komise pro ekonomii a klima. Její projekt s názvem Nová klimatická ekonomie spojuje sedm čelních výzkumných ústavů ze šesti kontinentů. Dohlíží na něj panel složený z bývalých premiérů, ministrů financí a prominentních podnikatelů a radí mu další panel tvořený předními ekonomy z celého světa. Jeho cílem je poskytovat směrodatné nové důkazy o tom, jak mohou vlády a firmy dosahovat silnějšího hospodářského růstu a současně řešit klimatická rizika.
Málokterá vláda nebo investor vycházejí z klimatických změn. Chtějí především podporovat investice a hospodářský růst, vytvářet pracovní místa, stabilizovat veřejné finance, rozšiřovat trhy, vykazovat zisky, zajišťovat spolehlivé dodávky energie a potravin, produkovat zboží a služby, snižovat chudobu a budovat města. Hlavní otázka, kterou si musíme položit, proto nezní, zda dokážeme snížit emise, nýbrž jak může veřejná politika přispět k dosažení uvedených základních cílů a současně s tím snižovat emise a budovat klimaticky odolnější ekonomiku.
V této oblasti dnes existuje spousta zkušeností z celého světa. Když byla před sedmi lety zveřejněna Sternova zpráva o ekonomii klimatických změn, bylo toto téma do značné míry teoretické. Dnes státy na všech stupních rozvoje usilují o nové vzorce hospodářského růstu, které budou zohledňovat klimatickou situaci.
Například Německo plánuje nejambicióznější přechod na nízkouhlíkovou energii na světě, který bude založen na úsporách a obnovitelných zdrojích energie. Jižní Korea učinila ze „zeleného růstu“ svůj ústřední hospodářský cíl. Mexický Všeobecný zákon o klimatických změnách z roku 2012 vyslal zemi na dráhu významného zvýšení podílu čisté energie. Čína postavila průmyslový rozvoj zelených technologií do čela své agendy. Etiopie se snaží přejít na nízkouhlíkové zemědělství. A Brazílie podstatně snížila tempo odlesňování v Amazonii.
Také některé velké firmy poskytují pádný příklad, co všechno je možné. Unilever se zavázal k trvale udržitelnému získávání zemědělských a lesních produktů. Coca-Cola zcela utlumuje využívání hydrofluorouhlovodíků, které znečišťují ovzduší. Maloobchodní gigant Wal-Mart prosazuje snižování emisí v celém svém dodavatelském řetězci. A Světová banka a Evropská investiční banka přestaly půjčovat na uhelné elektrárny s vysokými emisemi.
Přesto přetrvávají legitimní otázky, jak rychle by měly ekonomiky přecházet na nízkouhlíkovou dráhu a jak by se toho dalo nejefektivněji dosáhnout. Některé nízkouhlíkové strategie jsou evidentně drahé, zatímco jiná, zjevně efektivní řešení se neprosazují vůbec. Jakákoliv strukturální transformace má své náklady, kompromisy a nejistoty a je nesmírně důležité, abychom je správně chápali.
Do cesty jakéhokoliv nízkouhlíkového přechodu se samozřejmě budou stavět mocné zájmy, které budou shazovat a často i přehlušovat ty, kdo by z takového přechodu mohli mít prospěch. O to důležitější je vyjasnit si alternativy. V době, kdy věda dává zřetelně najevo, jak je otázka klimatických změn naléhavá, je načase, aby ekonomové a politici vysvětlili, jak lze tuto otázku řešit.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.