BERLÍN: Stejně jako se protřelým válečníkům při zvuku polnice začne v žilách vařit krev, tak stratégům studené války stoupá hladina adrenalinu, když se na první strany deníků dostane téma protiraketové obrany. Pravda – systém obrany proti řízeným střelám, který (zdráhavě) předložil Bill Clinton a který (nadšeně) předkládá George W. Bush – s masivní podporou amerického Kongresu – se podstatně liší od snu Ronalda Reagana ve stylu hvězdných válek z doby před dvaceti lety: cílem systému národní protiraketové obrany (NMD) je zadržet jen malý počet válečných hlavic, nikoli poskytovat kompletní obranu před nepřátelskými střelami. Toto téma nicméně znovu roznítilo dřívější diskusi o vojenském odstrašování, oboustranné jisté zkáze a kontrole jaderných zbraní a oživilo tradiční rivalitu mezi jadernými velmocemi, a to právě v okamžiku, kdy jaderné zbraně ztratily mnoho ze své závažnosti a aktuálnosti.
Je zvláštní, že debata se rozproudila už nyní, ačkoli vlastně není jisté, bude-li NMD vůbec zprovozněn. Pokud ano, bude trvat deset až patnáct let, možná i déle, než bude systém fungovat. Lidé se tedy rozčilují nad něčím, co ve vzdálené budoucnosti – pokud a jestli se tak stane – může, ale nemusí mít kdovíjaký dopad. Obvykle obezřetné vlády dnes zaujímají postoj, jako by tato budoucnost byla za rohem.
Jak toto podivné chování vysvětlit? Rozhodně ne slepou vírou v technologie. Ostatně, dějiny protiraketové obrany jsou příběhem technologie, která bezustání zklamává své zastánce ve vládě i mimo ni. Nikdo se zdravým rozumem nemůže předpokládat, že dosud nedosažitelné výsledky, konkrétně zničení malého počtu válečných hlavic během letu, budou najednou dosaženy přes noc. Ze tří zkoušek, jež do této chvíle proběhly, se jedna nezdařila téměř a dvě naprosto. Proto Clinton přenechal celou věc svému nástupci. Dává-li nový prezident Bush – jak sám naznačil – přednost jinému projektu, bude trvat ještě mnohem déle, než bude vyvinuta architektura systému a navržen testovací program. Ale ani zde není jisté, zda tento plán bude fungovat.
BERLÍN: Stejně jako se protřelým válečníkům při zvuku polnice začne v žilách vařit krev, tak stratégům studené války stoupá hladina adrenalinu, když se na první strany deníků dostane téma protiraketové obrany. Pravda – systém obrany proti řízeným střelám, který (zdráhavě) předložil Bill Clinton a který (nadšeně) předkládá George W. Bush – s masivní podporou amerického Kongresu – se podstatně liší od snu Ronalda Reagana ve stylu hvězdných válek z doby před dvaceti lety: cílem systému národní protiraketové obrany (NMD) je zadržet jen malý počet válečných hlavic, nikoli poskytovat kompletní obranu před nepřátelskými střelami. Toto téma nicméně znovu roznítilo dřívější diskusi o vojenském odstrašování, oboustranné jisté zkáze a kontrole jaderných zbraní a oživilo tradiční rivalitu mezi jadernými velmocemi, a to právě v okamžiku, kdy jaderné zbraně ztratily mnoho ze své závažnosti a aktuálnosti.
Je zvláštní, že debata se rozproudila už nyní, ačkoli vlastně není jisté, bude-li NMD vůbec zprovozněn. Pokud ano, bude trvat deset až patnáct let, možná i déle, než bude systém fungovat. Lidé se tedy rozčilují nad něčím, co ve vzdálené budoucnosti – pokud a jestli se tak stane – může, ale nemusí mít kdovíjaký dopad. Obvykle obezřetné vlády dnes zaujímají postoj, jako by tato budoucnost byla za rohem.
Jak toto podivné chování vysvětlit? Rozhodně ne slepou vírou v technologie. Ostatně, dějiny protiraketové obrany jsou příběhem technologie, která bezustání zklamává své zastánce ve vládě i mimo ni. Nikdo se zdravým rozumem nemůže předpokládat, že dosud nedosažitelné výsledky, konkrétně zničení malého počtu válečných hlavic během letu, budou najednou dosaženy přes noc. Ze tří zkoušek, jež do této chvíle proběhly, se jedna nezdařila téměř a dvě naprosto. Proto Clinton přenechal celou věc svému nástupci. Dává-li nový prezident Bush – jak sám naznačil – přednost jinému projektu, bude trvat ještě mnohem déle, než bude vyvinuta architektura systému a navržen testovací program. Ale ani zde není jisté, zda tento plán bude fungovat.