0

Je čas na výdaje

BERKELEY – Stěžejním poznatkem makroekonomie je fakt, který byl známý už Johnu Stuartu Millovi v první třetině devatenáctého století: může existovat velký rozdíl mezi nabídkou a poptávkou u víceméně veškerého aktuálně produkovaného zboží, služeb a typů práce, pokud existuje stejně velký převis poptávky po finančních aktivech. A tato základní skutečnost je zdrojem velkých problémů.

Normální rozdíl mezi nabídkou a poptávkou u některé podmnožiny aktuálně produkovaných komodit není vážný problém, poněvadž ho vyvažuje převis poptávky po jiných aktuálně produkovaných komoditách. V době, kdy se průmyslové obory trpící nedostatkem poptávky zbavují zaměstnanců, najímají si tyto zaměstnance průmyslová odvětví těžící z převisu poptávky. Ekonomika rychle najde novou rovnováhu a tím se vrátí k plné zaměstnanosti – navíc s takovou konfigurací zaměstnanosti a produkce, která je lépe uzpůsobená aktuálním spotřebitelským preferencím.

Naproti tomu rozdíl mezi nabídkou a poptávkou v době, kdy se odpovídající převis poptávky zaměřuje na finanční aktiva, je recept na hospodářskou katastrofu. Neexistuje totiž žádný snadný způsob, jak by mohli propuštění zaměstnanci začít produkovat aktiva – peníze a dluhopisy, které mají nejen rating vysoké úvěrové kvality, ale které vůbec jsou –, jichž finanční trhy nenabízejí dostatečné množství. Tok pracovní síly směrem od zaměstnanosti pak převyšuje zpětný tok směrem k zaměstnanosti. A jak zaměstnanost a příjmy klesají, výdaje na aktuálně produkované komodity klesají ještě více a ekonomika se po spirále propadá do deprese.

První zásada makroekonomické politiky tedy zní tak, že jelikož pouze vláda může vytvářet finanční aktiva vysoké bonity, jichž je během deprese nedostatek, je jejím úkolem tak činit. Vláda musí zajistit, aby peněžní nabídka odpovídala úrovni peněžní poptávky při plné zaměstnanosti a aby poptávce odpovídala rovněž nabídka bezpečných spořicích nástrojů, do nichž mohou investoři uložit své bohatství.