Je čas na výdaje

BERKELEY – Stěžejním poznatkem makroekonomie je fakt, který byl známý už Johnu Stuartu Millovi v první třetině devatenáctého století: může existovat velký rozdíl mezi nabídkou a poptávkou u víceméně veškerého aktuálně produkovaného zboží, služeb a typů práce, pokud existuje stejně velký převis poptávky po finančních aktivech. A tato základní skutečnost je zdrojem velkých problémů.

Normální rozdíl mezi nabídkou a poptávkou u některé podmnožiny aktuálně produkovaných komodit není vážný problém, poněvadž ho vyvažuje převis poptávky po jiných aktuálně produkovaných komoditách. V době, kdy se průmyslové obory trpící nedostatkem poptávky zbavují zaměstnanců, najímají si tyto zaměstnance průmyslová odvětví těžící z převisu poptávky. Ekonomika rychle najde novou rovnováhu a tím se vrátí k plné zaměstnanosti – navíc s takovou konfigurací zaměstnanosti a produkce, která je lépe uzpůsobená aktuálním spotřebitelským preferencím.

Naproti tomu rozdíl mezi nabídkou a poptávkou v době, kdy se odpovídající převis poptávky zaměřuje na finanční aktiva, je recept na hospodářskou katastrofu. Neexistuje totiž žádný snadný způsob, jak by mohli propuštění zaměstnanci začít produkovat aktiva – peníze a dluhopisy, které mají nejen rating vysoké úvěrové kvality, ale které vůbec jsou –, jichž finanční trhy nenabízejí dostatečné množství. Tok pracovní síly směrem od zaměstnanosti pak převyšuje zpětný tok směrem k zaměstnanosti. A jak zaměstnanost a příjmy klesají, výdaje na aktuálně produkované komodity klesají ještě více a ekonomika se po spirále propadá do deprese.