0

Saúdský protektorát pro Palestince

Blízkovýchodní vůdci, Husním Mubarakem počínaje a Arielem Saronem konče, míří do Washingtonu a diskutují tam o znovuzahájení mírového procesu. Prezident Bush mluví o palestinském státu a reformě Palestinské samosprávy, ale konkrétní recept (zatím) sám nemá. Slomo Avineri, někdejší generální ředitel izraelského ministerstva zahraničních věcí, ve svém článku předkládá zbrusu nový přístup, jak obou cílů dosáhnout.

Blízký východ je v zajetí dvou protichůdných potřeb. Palestinci musí znovu vybudovat politické struktury, které Izrael při svých nedávných útocích na Západní břeh téměř zcela zničil. Přitom je ovšem jasné, že Palestinci nebudou schopni vytvořit politické zřízení, které by nebylo poskvrněno terorismem a poznamenáno ideologií, která vehementně odmítá právo Izraele na existenci.

Po dohodách z Osla, které byly uzavřeny před deseti lety, zastánci mírového procesu z Izraele i odjinud doufali, že Organizace za osvobození Palestiny (OOP) - ozbrojené národní osvobozenecké hnutí hluboce propletené s terorismem - se přemění v odpovědnou a životaschopnou politickou strukturu. Jen v tom případě by totiž nezávislý palestinský stát mohl vedle Izraele existovat v míru. Když takovou proměnou dokázal projít jihoafrický Africký národní kongres (ANC), proč ne Palestinci? Vyhlídka, že by se Jásir Arafat mohl stát palestinským Nelsonem Mandelou, dodala naděje i těm Izraelcům, kteří o úspěchu procesu zahájeného v Oslu pochybovali.

Všechno bylo nakonec jinak. V roce 2000, kdy na schůzce v Camp Davidu a ještě později v Egyptě odmítl návrhy tehdejšího amerického prezidenta Clintona a tehdejšího izraelského premiéra Baraka, propásl Arafat historickou příležitost dosáhnout vzniku palestinského státu. Místo toho zahájil ozbrojenou intifadu, v jejímž rámci soupeřící palestinské domobrany rozpoutaly teroristické a sebevražedné útoky proti izraelským civilním cílům - a to nejen v okupovaných teritoriích, ale i v Jeruzalémě, Tel Avivu, Haifě, Hadeře, Afule a Netanje.