0

Ruská Dreyfusova aféra

K získání rozsudku potvrzujícího vinu se nepoužívá utajovaný materiál. Soudní líčení má být veřejné, ne do kamery. Přesto soud v Rostovu na Donu s plukovníkem Jurijem Budanovem, obviněným z únosu, znásilnění a vraždy osmnáctileté čečenské dívky Elsy Kugnajevové, v lecčems připomíná neblaze proslulou Dreyfusovu aféru, která před sto lety rozpoltila mínění francouzské veřejnosti.

Francouzská armáda si tehdy lízala rány z porážky u Sedanu a vzniku Bismarckova říšského Německa. Slovy jedné postavy z románu francouzského spisovatele Anatola France, napsaného v té době, je úcta k armádě "tím jediným, co nám zbylo z naší slavné minulosti. Utěšuje nás v přítomnosti a dává nám naději v budoucnost". Přehnaný smysl pro ztracenou slávu dovedl francouzskou armádu až ke zfalšování důkazů, na jejichž základě byl za špionáž pro německého císaře odsouzen kapitán Alfred Dreyfus.

Dnešní ruská armáda není baštou reakčního monarchismu a antisemitismu, jež formovaly chování francouzských důstojníků v časech Dreyfusovy aféry. O to více je vidět hořký vztek armády nad ztrátou supervelmocenského statutu Ruska, posílený navíc o ponižující ztrátu prostředků i prestiže, jíž ruská armáda dnes trpí. Exaltovaná, trýznivá a uražená pýcha tak očividně ovlivňuje reakce armády na soud s Budanovem i na Kreml prezidenta Vladimira Putina.

Pro ruské důstojnictvo jsou všichni ti, kdo mají něco proti armádě, ipso facto jejími nepřáteli a potažmo nepřáteli Ruska. Na rozdíl od svých francouzských protějšků z přelomu 19. a 20. století jsou však ruští důstojníci vesměs apolitičtí, i přes dlouhá desetiletí diktatury.