0

Vánoce vězeňkyně

VĚZNICE LUKJANIVSKA, KYJEV – Říká se, že v zákopu není nikdo ateista. Po svém zinscenovaném procesu a čtyřech a půl měsících strávených na cele jsem zjistila, že ateistou není nikdo ani ve vězení.

Když vás navzdory nesnesitelné bolesti desítky hodin bez přestávky vyslýchají – a to i na cele – a celý donucovací systém autoritářského režimu včetně jeho médií se vás snaží jednou provždy zdiskreditovat a zničit, stává se modlitba jediným intimním, důvěrným a konejšivým rozhovorem, který člověk může mít. Uvědomíte si, že Bůh je vaším jediným přítelem a jedinou dostupnou rodinou, protože – nemáte-li ani přístup ke knězi, jemuž důvěřujete – neexistuje nikdo jiný, komu byste se mohli svěřit se svými obavami a nadějemi.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

V tomto období lásky a rodinné pohody je osamělost vězeňské cely téměř nesnesitelná. Šedivé mrtvolné ticho noci (dozorci voyeuristicky nakukují skrz štěrbinu ve dveřích), náhlá a odtělesněná ječení vězňů, ječení z tísně a vzteku, vzdálené chrastění a řinčení vězeňských zámků: to vše činí spánek nemožným nebo tak neklidným, že se rovná trýznění.

Zvláštní však je, že tento mrtvý a hrůzyplný svět neotupí vaše smysly. Naopak je podnítí: vaše mysl se osvobodí od světských starostí a začne přemítat o nevýslovnosti a o svém místě v ní – o svobodě ducha, která je vskutku nečekaným dárkem letošních Vánoc. V temnotě cely čerpám sílu a naději z faktu, že Bůh se mi tu zdá být nějakým způsobem velmi nablízku. Vždyť kde jinde by mohl Kristus přebývat než u těch, kdo trpí a jsou utiskovaní?

Nedávno jsem četla úžasné a inspirující Listy z vězení Dietricha Bonhoeffera, v nichž autor prahne po Kristovi schopném nabízet milost světu, našemu světu, a pak zemřít mučednickou smrtí za jediného člověka. Ve stěsnané, vlhké a hnilobné cele, kde měla naděje zahynout dříve než tělo, napsal Bonhoeffer knihu bohatou na víru, otevřenost, volnost a také na naději – a to i v nejtemnější hodině lidstva.

Při přemýšlení o osudu Ukrajiny mi v paměti utkvěla jedna konkrétní pasáž. Když Bonhoeffer čekal na blížící se popravu z rukou nacistů, napsal, že ve vězení „není bezbožnost světa skrytá, ale spíše odhalená, a tudíž vystavená nečekanému světlu“.

Nacházím tedy o letošních Vánocích jistou útěchu ve vědomí, že bezbožnost, nehumánnost a zločinnost režimu, jenž dnes vládne v Kyjevě, se konečně ukázala celému světu v jasném světle. Jeho demokratické pózy byly odhaleny jako cynické politické divadlo, jeho tvrzení, že touží po evropské budoucnosti pro ukrajinský lid, bylo demaskováno jako lež a nenažranost jeho kleptokratů se projevila v plné nahotě. Pohrdání tohoto režimu ústavou a vládou zákona je nyní nepopiratelné a toto jasné vědomí dodává člověku sílu.

Ještě důležitější je, že ve větší známost vešlo také utrpení ukrajinského lidu, takže už nejsme na svůj úděl tak sami. Evropa i svět si vytkly jako svůj spravedlivý úkol zmírnit naše utrpení. Každodenní útlak, dušená média, razie ve firmách a vymáhání úplatků, to vše ukazuje na existenci mafiánského státu na evropských hranicích. Naši evropští přátelé už dnes nemohou popřít samolibou ničemnost režimu, s nímž jsou nuceni jednat. A já jsem o letošních Vánocích vděčná za možnost věřit, že demokratická Evropa tento stav nestrpí. Ukrajinci budou silní, pokud budou vědět, že nejsou ve svém boji osamoceni.

Nepředstírám, že jsem expertka na náboženskou víru a duchovní hodnoty. Jsem pouze věřící, která se nemůže smířit s tím, že by naše existence mohla být jen výsledkem nějaké poťouchlé kosmické náhody. Věřím, že jsme součástí tajuplného, leč celistvého aktu, jehož zdroj, směřování a cíl se nám sice leckdy obtížně chápou, ale který má rozhodně význam a smysl – a to i ve chvíli, kdy je člověk zavřený za vězeňskými mřížemi.

Pouze díky víře v myšlenku, že na našich životech záleží a že naše rozhodnutí musí být posuzována podle jejich mravního obsahu, budeme my na Ukrajině i jinde schopni nalézt cestu z bídy, neštěstí a zoufalství, které na nás v posledních dvou letech dolehly. Je v naší moci vzpamatovat se či posílit naše svobody i naši společnost nikoliv individuálním úsilím, ale spojením sil s podobně smýšlejícími lidmi z celého světa. Já vím, že to dokážeme.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

O letošních Vánocích žádám svou rodinu a přátele odkudkoliv na světě, aby si se mnou nedělali starosti. Anna Achmatovová, velká poetická kronikářka Stalinových hrůz, kdysi prohlásila: „Jsem v tomto hrobě živá.“ A já vím, že jsem dokonce víc živá než muži, kteří mě tu uvěznili.

Vánoce mají být možností k novému začátku pro všechny muže a ženy. Svými posledními slovy to ostatně potvrdil i Bonhoeffer: „Toto je pro mě… začátek života.“