Vánoce vězeňkyně

VĚZNICE LUKJANIVSKA, KYJEV – Říká se, že v zákopu není nikdo ateista. Po svém zinscenovaném procesu a čtyřech a půl měsících strávených na cele jsem zjistila, že ateistou není nikdo ani ve vězení.

Když vás navzdory nesnesitelné bolesti desítky hodin bez přestávky vyslýchají – a to i na cele – a celý donucovací systém autoritářského režimu včetně jeho médií se vás snaží jednou provždy zdiskreditovat a zničit, stává se modlitba jediným intimním, důvěrným a konejšivým rozhovorem, který člověk může mít. Uvědomíte si, že Bůh je vaším jediným přítelem a jedinou dostupnou rodinou, protože – nemáte-li ani přístup ke knězi, jemuž důvěřujete – neexistuje nikdo jiný, komu byste se mohli svěřit se svými obavami a nadějemi.

V tomto období lásky a rodinné pohody je osamělost vězeňské cely téměř nesnesitelná. Šedivé mrtvolné ticho noci (dozorci voyeuristicky nakukují skrz štěrbinu ve dveřích), náhlá a odtělesněná ječení vězňů, ječení z tísně a vzteku, vzdálené chrastění a řinčení vězeňských zámků: to vše činí spánek nemožným nebo tak neklidným, že se rovná trýznění.

https://prosyn.org/3rX3ZqWcs