NEW YORK – Řešení lidmi vyvolaných klimatických změn závisí na přechodu k výrobě elektrické energie, která na rozdíl od spalování ropy, zemního plynu a uhlí bude uvolňovat jen malý nebo nulový objem oxidu uhličitého – hlavního skleníkového plynu způsobujícího globální oteplování. Nízkouhlíkovou elektřinu lze vyrábět ze sluneční, jaderné a větrné energie, případně v uhelných elektrárnách, které své emise CO2 zachycují a skladují.
Politický problém je jednoduchý. Uhlí je levnější a snáze využitelný zdroj energie než jeho alternativy. Je levné, protože je ho dostatek. A využívá se snáze než větrná či sluneční energie, poněvadž může vyrábět elektřinu nepřetržitě a není odkázané na meteorologické podmínky.
Máme-li zachránit planetu, potřebujeme přimět dodavatele energie k přechodu na nízkouhlíkové zdroje energie, a to navzdory nižší ceně a snazší využitelnosti uhlí. Metodou, která se nabízí, je zdanění uhlí nebo vyžadování povolení na výrobu energie z uhlí, přičemž daň nebo cena povolení by byly tak vysoké, že by to podnítilo přechod na nízkouhlíkové alternativy.
Předpokládejme, že výroba elektřiny z uhlí stojí 0,06 dolaru za kilowatthodinu, zatímco solární energie stojí 0,16 dolaru za kilowatthodinu. Daň na energii vyrobenou z uhlí by tedy musela činit 0,10 dolaru za kilowatthodinu. V takovém případě by spotřebitelé platili 0,16 dolaru za energii z uhlí i ze slunce. Dodavatelé by pak přešli na nízkouhlíkovou sluneční energii. Přechod by však v tomto případě více než zdvojnásobil účet za elektřinu.
Politikům se zavedení podobné daně příčí, neboť se obávají politických důsledků. Tento fakt ve Spojených státech už léta brání pokroku směrem k nízkouhlíkové ekonomice. Několik evropských zemí nicméně úspěšně zavedlo mechanismus výkupních cen, který představuje jádro politicky přijatelného dlouhodobého řešení.
Systém výkupních cen nezdaňuje energetický zdroj s vysokými uhlíkovými emisemi, ale raději dotuje nízkouhlíkový zdroj. V našem případě by vláda platila sluneční elektrárně dotaci ve výši 0,10 dolaru za kilowatthodinu, aby vyrovnala rozdíl mezi spotřebitelskou cenou 0,06 dolaru a výrobními náklady 0,16 dolaru. Spotřebitelská cena zůstává beze změny, ale vláda musí dotaci z něčeho zaplatit.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Existuje i další způsob. Předpokládejme, že uvalíme malou daň na již existující uhelné elektrárny, abychom zaplatili dotaci elektrárnám slunečním, a pak budeme postupně zvyšovat účty za elektřinu, jak se do sítě bude zapojovat stále více slunečních elektráren. Cena pro spotřebitele by se postupně zvyšovala z 0,06 dolaru za kilowatthodinu na plnou cenu 0,16 dolaru za kilowatthodinu, avšak připojovací období by trvalo řekněme 40 let (to je životnost nejnovějších uhelných elektráren).
Předpokládejme, že v roce 2010 je celá elektrická soustava založená na uhlí a že spotřebitelé platí za elektřinu cenu 0,06 dolaru za kilowatthodinu. Předpokládejme také, že do roku 2014 bude dosaženo 10% z celkového čtyřicetiletého přechodu na sluneční energii. Spotřebitelská cena se tedy zvýší o 10% z celkového růstu z 0,06 na 0,16 dolaru, takže dosáhne 0,07 dolaru za kilowatthodinu.
Daň z uhlí bude pro rok 2014 stanovena na 0,01 dolaru za kilowatthodinu, což přesně postačí k zaplacení potřebné solární dotace ve výši 0,09 dolaru za kilowatthodinu. Výrobci sluneční energie díky tomu plně pokryjí své náklady ve výši 0,16 dolaru za kilowatthodinu, protože prodávají energii spotřebitelům za 0,07 dolaru a pobírají dotaci ve výši 0,09 dolaru. Malá daň z uhlí tak může podpořit velkou solární dotaci.
Předpokládejme dále, že do roku 2030 bude přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku z poloviny dokončen. Spotřebitelská cena za elektřinu je nyní stanovena na 0,11 dolaru, což je přesně uprostřed mezi 0,06 a 0,16 dolaru. Daň z uhlí je nyní zvýšena na 0,05 dolaru za kilowatthodinu, což právě tak postačuje na pokrytí solární dotace ve stejné výši. Producenti sluneční energie opět přesně pokryjí své náklady, poněvadž dotace ve výši 0,05 dolaru za kilowatthodinu dorovnává rozdíl mezi spotřebitelskou cenou (0,11 dolaru za kilowatthodinu) a výrobními náklady (0,16 dolaru za kilowatthodinu).
A konečně předpokládejme, že do roku 2050 již celá výroba elektrické energie přejde na nízkouhlíkové energetické zdroje. Spotřebitelská cena konečně dosáhne 0,16 dolaru za kilowatthodinu, což pokryje celkové náklady na výrobu sluneční energie bez dalších dotací.
Tento přístup umožňuje postupné zvyšování spotřebitelských cen za elektřinu, přičemž však zavádí silné a okamžité podněty k přechodu na solární energii. Vládní rozpočet je navíc každý rok vyrovnaný, poněvadž dotaci solární energie zaplatí daň z uhlí.
Skutečný přechod navíc bude mít v nadcházejících letech oproti tomuto modelu jednu velkou výhodu. Dnešní sluneční elektrárny jsou možná oproti uhlí o 0,10 dolaru za kilowatthodinu dražší, avšak v budoucnu budou díky zdokonalení technologií mnohem méně nákladné. Velikost potřebných dotací tak bude za deset či dvacet let nižší, než je dnes.
Energetické debaty v USA, Austrálii a dalších zemích se zatím točí kolem těžkopádného systému emisních povolenek. Každý významný uživatel fosilních paliv by si v jeho rámci musel koupit povolenky na emise CO2 a s těmito povolenkami by se pak obchodovalo na zvláštním trhu. Tržní cena povolenek by přitom představovala ekvivalent platby daně z emisí CO2.
Tyto systémy se bohužel obtížně řídí a nedávají jasné signály o budoucí ceně povolenek. Evropa takový systém přijala, ale jiné části světa ho opakovaně odmítají. Největší úspěchy při prosazování nízkouhlíkové energie ve skutečnosti Evropa zaznamenala spíše díky mechanismu výkupních cen a v některých zemích i zdanění uhlíku než díky emisním povolenkám.
Nastal čas, aby USA, Čína, Indie a další velké ekonomiky deklarovaly, jak podpoří svůj přechod na nízkouhlíkové hospodářství. Malá a postupně se zvyšující daň z uhlíku, ze které by se financoval mechanismus výkupních cen, by mohla v USA získat politickou podporu. Navíc by mohla přispět k posílení konsensu i v dalších velkých ekonomikách založených na uhlí, včetně Číny a Indie.
Účinná, politicky přijatelná a technicky proveditelná dlouhodobá řešení klimatických změn vyvolaných člověkem skutečně existují. Je čas přijmout je za svá.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
NEW YORK – Řešení lidmi vyvolaných klimatických změn závisí na přechodu k výrobě elektrické energie, která na rozdíl od spalování ropy, zemního plynu a uhlí bude uvolňovat jen malý nebo nulový objem oxidu uhličitého – hlavního skleníkového plynu způsobujícího globální oteplování. Nízkouhlíkovou elektřinu lze vyrábět ze sluneční, jaderné a větrné energie, případně v uhelných elektrárnách, které své emise CO2 zachycují a skladují.
Politický problém je jednoduchý. Uhlí je levnější a snáze využitelný zdroj energie než jeho alternativy. Je levné, protože je ho dostatek. A využívá se snáze než větrná či sluneční energie, poněvadž může vyrábět elektřinu nepřetržitě a není odkázané na meteorologické podmínky.
Máme-li zachránit planetu, potřebujeme přimět dodavatele energie k přechodu na nízkouhlíkové zdroje energie, a to navzdory nižší ceně a snazší využitelnosti uhlí. Metodou, která se nabízí, je zdanění uhlí nebo vyžadování povolení na výrobu energie z uhlí, přičemž daň nebo cena povolení by byly tak vysoké, že by to podnítilo přechod na nízkouhlíkové alternativy.
Předpokládejme, že výroba elektřiny z uhlí stojí 0,06 dolaru za kilowatthodinu, zatímco solární energie stojí 0,16 dolaru za kilowatthodinu. Daň na energii vyrobenou z uhlí by tedy musela činit 0,10 dolaru za kilowatthodinu. V takovém případě by spotřebitelé platili 0,16 dolaru za energii z uhlí i ze slunce. Dodavatelé by pak přešli na nízkouhlíkovou sluneční energii. Přechod by však v tomto případě více než zdvojnásobil účet za elektřinu.
Politikům se zavedení podobné daně příčí, neboť se obávají politických důsledků. Tento fakt ve Spojených státech už léta brání pokroku směrem k nízkouhlíkové ekonomice. Několik evropských zemí nicméně úspěšně zavedlo mechanismus výkupních cen, který představuje jádro politicky přijatelného dlouhodobého řešení.
Systém výkupních cen nezdaňuje energetický zdroj s vysokými uhlíkovými emisemi, ale raději dotuje nízkouhlíkový zdroj. V našem případě by vláda platila sluneční elektrárně dotaci ve výši 0,10 dolaru za kilowatthodinu, aby vyrovnala rozdíl mezi spotřebitelskou cenou 0,06 dolaru a výrobními náklady 0,16 dolaru. Spotřebitelská cena zůstává beze změny, ale vláda musí dotaci z něčeho zaplatit.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Existuje i další způsob. Předpokládejme, že uvalíme malou daň na již existující uhelné elektrárny, abychom zaplatili dotaci elektrárnám slunečním, a pak budeme postupně zvyšovat účty za elektřinu, jak se do sítě bude zapojovat stále více slunečních elektráren. Cena pro spotřebitele by se postupně zvyšovala z 0,06 dolaru za kilowatthodinu na plnou cenu 0,16 dolaru za kilowatthodinu, avšak připojovací období by trvalo řekněme 40 let (to je životnost nejnovějších uhelných elektráren).
Předpokládejme, že v roce 2010 je celá elektrická soustava založená na uhlí a že spotřebitelé platí za elektřinu cenu 0,06 dolaru za kilowatthodinu. Předpokládejme také, že do roku 2014 bude dosaženo 10% z celkového čtyřicetiletého přechodu na sluneční energii. Spotřebitelská cena se tedy zvýší o 10% z celkového růstu z 0,06 na 0,16 dolaru, takže dosáhne 0,07 dolaru za kilowatthodinu.
Daň z uhlí bude pro rok 2014 stanovena na 0,01 dolaru za kilowatthodinu, což přesně postačí k zaplacení potřebné solární dotace ve výši 0,09 dolaru za kilowatthodinu. Výrobci sluneční energie díky tomu plně pokryjí své náklady ve výši 0,16 dolaru za kilowatthodinu, protože prodávají energii spotřebitelům za 0,07 dolaru a pobírají dotaci ve výši 0,09 dolaru. Malá daň z uhlí tak může podpořit velkou solární dotaci.
Předpokládejme dále, že do roku 2030 bude přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku z poloviny dokončen. Spotřebitelská cena za elektřinu je nyní stanovena na 0,11 dolaru, což je přesně uprostřed mezi 0,06 a 0,16 dolaru. Daň z uhlí je nyní zvýšena na 0,05 dolaru za kilowatthodinu, což právě tak postačuje na pokrytí solární dotace ve stejné výši. Producenti sluneční energie opět přesně pokryjí své náklady, poněvadž dotace ve výši 0,05 dolaru za kilowatthodinu dorovnává rozdíl mezi spotřebitelskou cenou (0,11 dolaru za kilowatthodinu) a výrobními náklady (0,16 dolaru za kilowatthodinu).
A konečně předpokládejme, že do roku 2050 již celá výroba elektrické energie přejde na nízkouhlíkové energetické zdroje. Spotřebitelská cena konečně dosáhne 0,16 dolaru za kilowatthodinu, což pokryje celkové náklady na výrobu sluneční energie bez dalších dotací.
Tento přístup umožňuje postupné zvyšování spotřebitelských cen za elektřinu, přičemž však zavádí silné a okamžité podněty k přechodu na solární energii. Vládní rozpočet je navíc každý rok vyrovnaný, poněvadž dotaci solární energie zaplatí daň z uhlí.
Skutečný přechod navíc bude mít v nadcházejících letech oproti tomuto modelu jednu velkou výhodu. Dnešní sluneční elektrárny jsou možná oproti uhlí o 0,10 dolaru za kilowatthodinu dražší, avšak v budoucnu budou díky zdokonalení technologií mnohem méně nákladné. Velikost potřebných dotací tak bude za deset či dvacet let nižší, než je dnes.
Energetické debaty v USA, Austrálii a dalších zemích se zatím točí kolem těžkopádného systému emisních povolenek. Každý významný uživatel fosilních paliv by si v jeho rámci musel koupit povolenky na emise CO2 a s těmito povolenkami by se pak obchodovalo na zvláštním trhu. Tržní cena povolenek by přitom představovala ekvivalent platby daně z emisí CO2.
Tyto systémy se bohužel obtížně řídí a nedávají jasné signály o budoucí ceně povolenek. Evropa takový systém přijala, ale jiné části světa ho opakovaně odmítají. Největší úspěchy při prosazování nízkouhlíkové energie ve skutečnosti Evropa zaznamenala spíše díky mechanismu výkupních cen a v některých zemích i zdanění uhlíku než díky emisním povolenkám.
Nastal čas, aby USA, Čína, Indie a další velké ekonomiky deklarovaly, jak podpoří svůj přechod na nízkouhlíkové hospodářství. Malá a postupně se zvyšující daň z uhlíku, ze které by se financoval mechanismus výkupních cen, by mohla v USA získat politickou podporu. Navíc by mohla přispět k posílení konsensu i v dalších velkých ekonomikách založených na uhlí, včetně Číny a Indie.
Účinná, politicky přijatelná a technicky proveditelná dlouhodobá řešení klimatických změn vyvolaných člověkem skutečně existují. Je čas přijmout je za svá.