10

Druhá naděje na evropskou reformu

MNICHOV – Příslibem neomezených nákupů vládních dluhopisů od členských států eurozóny se Evropské centrální bance podařilo uklidnit trhy, neboť držitele dluhopisů vlastně ujistila, že břemeno splátek v případě nutnosti ponesou daňoví poplatníci a penzisté v dosud zdravých ekonomikách eurozóny. Přestože otázku, jak by se to provedlo, nechala ECB otevřenou, její příslib navnadil apetyt investorů, snížil v eurozóně rozpětí směnných kurzů a umožnil omezit financování krizí stižených ekonomik pomocí tiskařského lisu (úvěrování přes systém Target).

Tento oddech nabízí ideální příležitost k dalšímu prosazování reforem. Řecký premiér Antonis Samaras musí své krajany přesvědčit, že jejich zavedení myslí vážně. Španělský premiér Mariano Rajoy a portugalský ministr financí Vitor Gaspar si zaslouží více podpory pro své záměry. A lze jen doufat, že přechodný italský premiér Mario Monti bude kandidovat v příštích všeobecných volbách. Všichni tito lídři chápou, co je třeba dělat.

Naproti tomu Francie zřejmě výstražné mene tekel nepostřehla. Prezident François Hollande chce problémy země řešit růstovými programy. Jenže když politici říkají „růstový“, mají na mysli „na dluh“. To je to poslední, co Francie potřebuje.

Francouzský poměr dluhu k HDP už dosahuje asi 90 %. I když tamní rozpočtový schodek v roce 2013 nepřesáhne 3,5 % HDP, poměr dluhu k HDP do konce roku vzroste na 93 %. Podíl vlády na HDP, dosahující 56 %, je nejvyšší v eurozóně a druhý nejvyšší mezi vyspělými zeměmi.