2

Národ vidiotů

NEW YORK – Uplynulých padesát let bylo věkem elektronických masmédií. Televize přetvořila společnost ve všech koutech světa. A dnes se k televizoru připojuje celá exploze nových mediálních zařízení: DVD přehrávače, počítače, herní konzole, chytré telefony a další přístroje. Stále větší počet důkazů nicméně naznačuje, že toto mediální šíření má bezpočet nežádoucích důsledků.

Spojené státy dovedly svět do televizní éry a dopady této skutečnosti lze nejpřímočařeji vidět na milostném vztahu Ameriky k tomu, co Harlan Ellison ve slavném výroku označil za „skleněný prs“. V roce 1950 vlastnilo televizní přijímač méně než 8% amerických domácností; do roku 1960 už ho mělo 90%. Dosažení takové míry penetrace trvalo jinde o několik desetiletí déle a nejchudší země k ní nedospěly dodnes.

Američané se také podle očekávání stali největšími konzumenty televizních pořadů, což pravděpodobně dodnes platí, třebaže data jsou poněkud útržkovitá a nekompletní. Nejlepší důkazy naznačují, že se Američané dívají na televizi v průměru více než pět hodin denně – to je ohromující číslo vzhledem k faktu, že dalších několik hodin tráví před jinými zařízeními nabízejícími vizuální zábavu. V jiných zemí sledují lidé televizi mnohem méně. Například ve Skandinávii dosahuje doba strávená před televizí zhruba poloviny amerického průměru.

Důsledky pro americkou společnost jsou hluboké, znepokojivé a představují varování pro svět – ačkoliv pravděpodobně přicházejí příliš pozdě, než aby se jimi někdo stačil řídit. Za prvé přináší intenzivní sledování televize jen málo potěšení. Mnohé výzkumy ukazují, že je to téměř závislost, při níž krátkodobý požitek přechází v dlouhodobý pocit neštěstí a výčitky. Takoví diváci tvrdí, že by se na televizi raději dívali méně, než se ve skutečnosti dívají.