pa2395c.jpg Paul Lachine

Dokonalejší měnová unie

VARŠAVA – Eurozóna bývá často považována za experiment – za měnovou unii bez politického sjednocení. Ti, kdo to tvrdí, mají zřejmě před očima model jediného státu, který vykazuje dva významné rysy: omezenou fiskální suverenitu regionálních a místních vlád a velký společný rozpočet, z něhož mohou čerpat transfery regiony zasažené asymetrickými šoky.

Zastánci názoru, že pro eurozónu je nezbytná „politická unie“, se podle všeho soustřeďují na druhý rys, a to navzdory faktu, že fiskální omezení místních vlád jsou očividně typickým a důležitým prvkem samostatných států. V tomto smyslu ignorují skutečnost, že Pakt stability a růstu Evropské unie je v principu významnou složkou politické unie, nikoliv její náhražkou. Současné fiskální problémy eurozóny skutečně nepramení z absence velkého společného rozpočtu, nýbrž ze slabého vymáhání paktu.

Ještě zásadnější je, že měnové unie v širším smyslu existují nejen v rámci samostatných států, ale i v rámci skupin suverénních států – nejvýznamnějším historickým příkladem je zlatý standard. Zkušenost s takovými měnovými uniemi nabízí dvě ponaučení. Za prvé vyžadovaly fiskální disciplínu v členských státech, což pro zlatý standard s jeho neformální normou vyrovnaných rozpočtů každopádně platilo. Za druhé fungovaly bez jakýchkoliv fiskálních transferů ze společného centra, poněvadž takové centrum neexistovalo. Adaptaci na asymetrické šoky usnadňovala spíše obrovská flexibilita, včetně flexibility na trzích práce.

https://prosyn.org/dxTVDxxcs