0

Přetrvávající jed

NEW YORK – Příští rok si připomeneme dvacáté výročí pádu komunismu v Evropě. Postkomunistická generace mladých lidí ve východní Evropě, osvobozená od složitostí spojených s příliš velkým množstvím informací o kruté minulosti, se zjevně nezajímá o to, co prožívali jejich rodiče a prarodiče.

Nedávné odhalení údajného selhání slavného českého spisovatele Milana Kundery tváří v tvář stalinismu je však jen posledním dokladem dlouhého poločasu rozpadu toxické minulosti. Na mysl se derou i další příklady: obviňování Lecha Walęsy ze spolupráce s tajnou policií, veřejné spory v Rumunsku ohledně fašistické minulosti Mircei Eliadeho nebo útoky na údajný „monopol Židů na utrpení“, které kladou rovnítko mezi holocaustem a sovětským gulagem.

Friedrich Nietzsche tvrdil, že pokud se příliš dlouho díváte do očí ďáblovi, hrozí, že se sami ďáblem stanete. V některých částech východní Evropy čas od času nespoutaně řádí bolševický antikomunismus, který se svým dogmatismem podobá komunismu samotnému. V jedné zemi za druhou se tento manichejský světonázor plný zjednodušování a manipulace jen poupravil tak, aby sloužil novým lidem u moci.

Svou roli v tom samozřejmě sehrál i oportunismus. Když Rudá armáda okupovala v roce 1945 Rumunsko, neměla tamní komunistická strana více než tisíc členů; v roce 1989 jich byly téměř čtyři miliony. Den po popravě Nicolae Ceauşesca se pak z většiny těchto lidí náhle stali zapálení antikomunisté a oběti systému, jemuž po desetiletí sloužili.