Zesnulý britský premiér Harold Wilson kdysi vtipkoval, že „týden je v politice dlouhá doba“. Během přibližně 30 týdnů, které zbývají do příštích francouzských prezidentských voleb, se tedy jakákoliv dnešní předpověď může několikrát obrátit naruby. Přesto se v průzkumech veřejného mínění vynořili dva zřejmí a stálí favorité: Nicolas Sarkozy na pravici a Ségolène Royalová na levici. Oba toho mají společného více, než se na první pohled zdá, neboť oba hovoří o odstřižení se od minulosti a současně ztělesňují jistou formu kontinuity.
Pro Sarkozyho představuje toto „odstřižení se“ jak přízemně taktickou, tak i hluboce osobní volbu. Dvanáct let působení Jacquese Chiraka v prezidentském úřadu spolu s francouzskou tradicí střídání u moci naznačuje vítězství levice. Prezentovat se jako kandidát, který představuje nekompromisní rozchod s dnešní nepopulární politikou, je jediný způsob, jak se tomuto osudu vyhnout.
To se odráží v Sarkozyho otevřeně proamerickém postoji – ve Francii, kde je antiamerikanismus velmi silný, jde o projev politické odvahy. Sarkozy chce sdělit, že Chirac s Villepinem měli v podstatě pravdu, když se stavěli proti americkému vojenskému dobrodružství v Iráku, ale že jejich styl byl katastrofálně mylný. Jeho hluboký obdiv k „americkým hodnotám“ je tedy sice upřímný, ale nezahrnuje objetí s prezidentem Georgem W. Bushem. Navíc uklidní francouzskou podnikatelskou komunitu, kterou šokovala plamenná opozice vůči Spojeným státům v podání Dominiquea de Villepina v době, kdy byl Chirakovým ministrem zahraničí.
Zesnulý britský premiér Harold Wilson kdysi vtipkoval, že „týden je v politice dlouhá doba“. Během přibližně 30 týdnů, které zbývají do příštích francouzských prezidentských voleb, se tedy jakákoliv dnešní předpověď může několikrát obrátit naruby. Přesto se v průzkumech veřejného mínění vynořili dva zřejmí a stálí favorité: Nicolas Sarkozy na pravici a Ségolène Royalová na levici. Oba toho mají společného více, než se na první pohled zdá, neboť oba hovoří o odstřižení se od minulosti a současně ztělesňují jistou formu kontinuity.
Pro Sarkozyho představuje toto „odstřižení se“ jak přízemně taktickou, tak i hluboce osobní volbu. Dvanáct let působení Jacquese Chiraka v prezidentském úřadu spolu s francouzskou tradicí střídání u moci naznačuje vítězství levice. Prezentovat se jako kandidát, který představuje nekompromisní rozchod s dnešní nepopulární politikou, je jediný způsob, jak se tomuto osudu vyhnout.
To se odráží v Sarkozyho otevřeně proamerickém postoji – ve Francii, kde je antiamerikanismus velmi silný, jde o projev politické odvahy. Sarkozy chce sdělit, že Chirac s Villepinem měli v podstatě pravdu, když se stavěli proti americkému vojenskému dobrodružství v Iráku, ale že jejich styl byl katastrofálně mylný. Jeho hluboký obdiv k „americkým hodnotám“ je tedy sice upřímný, ale nezahrnuje objetí s prezidentem Georgem W. Bushem. Navíc uklidní francouzskou podnikatelskou komunitu, kterou šokovala plamenná opozice vůči Spojeným státům v podání Dominiquea de Villepina v době, kdy byl Chirakovým ministrem zahraničí.