0

Zahraniční politika pro novou a starou Evropu

Při sledování zpráv z Iráku vzpomínám na rok 1991, kdy jsem byl během války v Perském zálivu polským premiérem. Díval jsem se doma na CNN, jak na Bagdád dopadají první rakety s plochou dráhou letu. O několik hodin později mě nase armáda informovala, že v Iráku probíhá ozbrojený konflikt. ,,Ano, já vím,`` řekl jsem. ,,Sleduji to bombardování v televizi.``

O dvanáct let později již premiér Polska nepotřebuje opožděný telefonát od armády, aby se dozvěděl, že v Iráku zuří válka. Veskeré podrobnosti o útoku nám Spojené státy jakožto současný spojenec Polska v NATO poskytly předem. A nejen to: Polsko si dokonce zajistilo přední roli při samotném obsazování Iráku. Jak dlouhou cestu jen Polsko urazilo od pádu komunismu v roce 1989!

Jen málo z těchto skutečností vsak bylo předem plánováno, neboť my v Polsku jsme (bohužel) nepromysleli, jakou zahraniční politiku potřebujeme jako člen NATO a budoucí členská země Evropské unie. Místo toho se úzce zaměřujeme na to, zda je pro nás ta či ona iniciativa z bezprostředního hlediska výhodná, či nevýhodná.

Přidáme-li k tomu zahraničně-politickou schizofrenii - někteří Poláci se domnívají, že již prostou ,,existencí`` ovlivňujeme osud Evropy, zatímco jiní trpí ochromujícím pesimismem a přidělují Polsku trvalý status ,,země druhé třídy`` -, vzniká dokonalý recept na lhostejnost. Nás postoj jako by sděloval, že věci se nějakým způsobem vyřesí samy.