0

Evropa provincií, ne států

Zanedlouho se sejde Evropský ústavní konvent, který bude diskutovat o citlivých otázkách budoucnosti institucí Evropské unie. Přichází tak chvíle zamyslet se nad čímsi dosud nemyslitelným: nad tím, kam Evropská unie vlastně směřuje. Anebo přinejmensím popřemýslet nad tím, kam by racionálně řízená Unie směřovat měla.

Pád komunismu dal Evropě několik nových států. Zpod sovětské okupace se opět vynořily Estonsko, Lotyssko a Litva. Ve dva samostatné státy se rozpadlo Československo. Jugoslávie zplodila Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Makedonii a zanedlouho možná z její půdy vzejdou samostatné Kosovo a Černá Hora. Přestože u pobaltských republik slo jen o návrat k nezávislosti z doby před 2. světovou válkou a rozpad Jugoslávie byl krvavým a brutálním vyústěním jedné z mnoha válek za nezávislost, je na tomto vývoji také cosi nového a poutavého.

V meziválečném období byly pobaltské země vnímány jako nepraktický a umělý výtvor dobových mocností. Československo a Jugoslávie vznikly proto, že části, z nichž se skládaly, v té době nikdo nepovažoval za životaschopné nezávislé státní celky. Proč? Protože před osmdesáti lety, kdy Wilson, Clemenceau a Lloyd George překreslovali mapu Evropy, byly malé státy dysfunkční jak v době války, tak v době míru. Životaschopný stát musel být tehdy dostatečně velký, aby se dokázal ubránit a aby tvořil relativně soběstačný trh.

Dnes už nic z toho není pravda. S perspektivou vstupu do EU význam národních trhů den ode dne klesá. Představa války mezi členskými zeměmi je díky členství v NATO a EU absurdní; útok na sebemensí členský stát NATO by navíc vyvolal odezvu vsech ostatních členských zemí. Vzhledem k tomu, že vnějsích hrozeb ubývá, vazby a svazky mezi - například - Čechy a Slováky (nemluvě o Chorvatech a Srbech!) slábnou a nedokáží tak už být zárukou společné vlády.