Den osvobození

Když mi bylo v roce 1960 sedm let, otevřela mi babička Angelica oči ohledně významu 8. května 1945, dne, kdy nacistické Německo kapitulovalo a druhá světová válka v Evropě skončila. Trávili jsme právě letní prázdniny v Normandii, kde osvobozování Evropy od nacismu v „den D“, tedy 6. června 1944 započalo. Jednoho večera jsem poslouchal, jak se rodiče s babičkou baví o minulosti. Podrobnosti jejich rozhovoru jsem již zapomněl, ale dodnes slyším babiččino úlevné povzdechnutí, když prohlásila: „Díkybohu, že jsme tu válku prohráli!“

Z pohledu dítěte nebylo samozřejmé, že prohra je dobrá věc. Babička však měla jistě pravdu, když položila rovnítko mezi porážku a osvobození. Čím více přemýšlím o poučení, které mi před 45 lety poskytla, tím zřetelněji vidím v jejích slovech další, byť méně očividný rozměr: Jsme to „my“, kdo válku prohrál. Němci jako skupina lidí nebyli nevinnými oběťmi malého gangu zločinných cizáků zvaných „nacisté“ – nacismus byl vnitřní ideologií, kterou podporovaly miliony Němců, a každý Němec nesl zodpovědnost za její zvěrstva, ať už jí byl jako jednotlivec věrný, či nikoliv.

V dnešním Německu se drtivá většina občanů hlásí k tvrzení, že 8. květen 1945 byl dnem osvobození – nejen pro Evropu, ale i pro samotné Německo. V porovnání s veřejným míněním v roce 1960 je to jistě obrovský pokrok. Paradoxně však může obsahovat také prvek zapomnění, poněvadž vede k tendenci zakrývat skutečnost, že k osvobození byla nutná vojenská porážka. Abych použil babiččina slova, osvoboditeli zde nejsme „my“, nýbrž „oni“.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/RyDsWn4/cs;