0

Česká chvíle

PRAHA – Když jsem naslouchal tomu, co někteří Evropané říkali, zatímco se má vlast chystala na převzetí předsednictví Evropské unie, jako bych zaslechl tlumené ozvuky nechvalně proslulého popisu Československa z úst Nevilla Chamberlaina coby „vzdálené země, o níž víme málo“. Mám za to, že k oživení tohoto přezíravého přístupu přispěl pomýlený pokus Donalda Rumsfelda před několika lety vyvolat rozepři mezi „starou a novou“ Evropou.

Skutečnost je taková, že nic takového jako „stará a nová“ Evropa neexistuje a nikdy neexistovalo. Rozchod s komunismem a znovusjednocení Evropy máme za sebou už téměř dvě desetiletí. My Češi jsme 100% Evropané a byli jsme jimi, i když nás od demokratické Evropy oddělovala železná opona. Ostatně naše proevropské cítění může být spíš silnější, protože naše členství v Unii, tak jako naše svoboda, je relativně nové.

Nikdo v Evropě se tedy nemusí obávat, že by Česká republika měla nějakou nostalgickou či výstřední agendu, již by chtěla Unii vnutit. Právě naopak, události uvalily určitou agendu na Evropu, jíž se nemůžeme vyhnout a k jejímuž naplňování bude zapotřebí solidarity čili opravdové unie.

Prvořadým a nejnaléhavějším z problémů, jimž čelíme, je finanční a ekonomická krize, která prostupuje EU. Poměry napříč Unií se bohužel nejprve zřejmě zhorší, než se začnou zlepšovat. Mohou se rozšířit sociální nepokoje, jaké jsme nedávno zaznamenali v Řecku, neboť hospodářský pokles nejspíš neúměrně zasáhne mladé Evropany, kteří si budou hledat zaměstnání v době, kdy jim evropské podniky ve finanční tísni dokážou nabídnout jen málo pracovních míst.