0

Krize důvěry

LONDÝN – Veřejná důvěra ve finanční instituce a v orgány, které je mají regulovat, byla jednou z prvních obětí finanční krize. Těžko to někoho překvapí, neboť se ukázalo, že dříve uctívané firmy zcela nerozumějí nástrojům, s nimiž pracují, ani rizikům, která na sebe berou.

Je obtížné nepřihlížet tomuto zaslouženému potrestání „pánů všehomíra“ s jistou dávkou soukromé škodolibosti. Bude-li však ztráta důvěry přetrvávat, může to být bohužel nákladné pro nás všechny. Jak poznamenal Ralph Waldo Emerson: „Naše nedůvěra je velmi drahá.“ Nositel Nobelovy ceny Kenneth Arrow zase před téměř 40 lety v souvislosti s ekonomikou poznamenal: „Lze věrohodně tvrdit, že ekonomická zpozdilost ve světě se dá z velké části vysvětlit absencí vzájemné důvěry.“

Ekonomický význam skutečně v řadě případů demonstroval silný vztah mezi mírou důvěry ve společnosti a její celkovou hospodářskou výkonností. Bez vzájemné důvěry je ekonomická aktivita silně omezená.

Dokonce i uvnitř Evropy najdeme silné důkazy, že státy, v nichž panuje větší vzájemná důvěra, dosahují vyšší úrovně investic, obzvláště prostřednictvím investic rizikového kapitálu, a jsou ochotny uzavírat flexibilnější kontrakty, které jsou rovněž přínosné pro růst a investice. Platí-li tedy, že krize poškodila důvěru ve finanční instituce – a ve vlády, které na ně dohlížejí –, pak by nám to nemělo být ani trochu jedno a měli bychom vymýšlet takové reakce, které se pokusí tuto důvěru obnovit.