Arabský a muslimský svět stojí dnes před civilizační výzvou, jakou nepoznal od dob pádu Otomanské říše. Teroristické útoky na New York a Washington si vyžádaly tisíce nevinných životů. Promarněny však budou miliony dalších životů, pokud muslimové a Arabové odpoví na 11. září tak, že se o to více začnou nazývat obětmi tohoto světového pořádku.
„Antiamerikanismus“ v rukou Usámy bin Ládina je jen poslední a nejzhoubnější formou myšlenky, jíž původně šířili světští, takzvaní progresivní nacionalističtí arabští intelektuálové pod mnoha různými nálepkami: antiimperialismus, antisionismus, arabský socialismus, panarabismus. Výchozím bodem těchto myšlenek byly skutečné křivdy, některé oprávněnější, jiné méně. Mezi oprávněnými křivdami stojí na prvním místě nespravedlnost v podobě vyvlastnění majetku milionů Palestinců, které v roce 1948 doprovázelo vznik Státu Izrael.
Arabským nacionalistům a levicovým „antiimperialistům“ mé generace (kdysi jsem sám byl jedním z nich) se však tento pocit křivdy nepodařilo přetransformovat do budování občanských společností, jež by byly založeny na občanských svobodách, těžce vybojovaných na despotických režimech, jako tomu bylo například v 80. letech v Latinské Americe. Naši neschopnost byť i jen sledovat tento cíl záhy vystřídal konspirativní výklad dějin, jež diktátorské režimy samozřejmě podporovaly, a který připisoval veškeré zlo světa buď velkému satanu, tedy Americe, nebo malému satanu, tedy Izraeli.
Nebezpečným a nevyřčeným důsledkem onoho světonázoru byl pocit, že „my, Arabové“ nemáme žádnou či skoro žádnou moc cokoli změnit na nespravedlnostech tohoto světa. Arabové a konkrétně muslimové na sebe začali pohlížet jako na „věčné“ oběti 20. století, kterým nezbývá než vést sisyfovský „boj“ proti satanské nespravedlnosti. Ztratili jsme pocit, že jsme politickými aktéry, kteří sledují konkrétní politické cíle.
Je třeba říci, že Arabové nejsou jediným národem, který se utápí v obětnictví. Pocit identity moderního Izraele se koneckonců zrodil na základech holocaustu, stejně jako se palestinská národní identita zrodila z přístupu Izraele k Palestincům. Takové symetrie (a je jich mnoho) daly vzniknout silnému trpitelskému komplexu, který je více či méně patrný u všech středovýchodních národů (Palestinců, Izraelců, Kurdů, Arménů, Turkomanů, Šíitů i Sunnitů).
V arabském světě, zvlášť po izraelském vítězství v šestidenní válce v roce 1967, se tento komplex stal hnací silou politiky i kultury. Byl to základ, na němž byly vybudovány takové vrahounské režimy jako Irák Saddáma Husajna či Sýrie Háfize Assada. Z rukou světských arabských nacionalistů se vražedný protiamerický lektvar postupně dostával pod vliv (původně okrajových) náboženských fanatiků. V Íránu se s ním v roce 1979 smísily protišáhovské tendence a výsledná směs se stala rozbuškou íránské revoluce. Tato událost pak zásadním způsobem ovlivnila hlavní proudy islámského hnutí od Alžírska po Pákistán.
Arabský a muslimský svět se dnes skládá z Absurdistánů a Kocourkovů, kde vládnou ekonomický kolaps, masová nezaměstnanost a čím dál represivnější režimy. V mnoha ohledech je ovšem největším neúspěchem islámského světa neúspěch intelektuální, tedy selhání inteligence – spisovatelů, profesorů, umělců, novinářů apod. –, která se až na několik málo výjimek nedokázala postavit nejdivočejším a nejparanoidnějším představám, kterým vesměs celý arabský svět věří. Tím, že se odmítá oprostit od nacionalistických modelů a vzorů (například že nenabídnou solidární ruku pomoci svým protějškům v Izraeli), tyto iluze naopak podporuje.
Mnozí představitelé intelektuálních kruhů v arabském světě se chovají jako odmítaví kritici svých vládců, které kárají za to, že jsou málo antisionističtí nebo málo antiimperialističtí. V tom všem se naprosto ztrácí veškeré pokusy o vytvoření moderního politického pořádku respektujícího práva a zákony, čili zřízení, jež by mohlo být základem všeobecného rozkvětu společnosti. Lze se pak divit, že schází-li tento alternativní cíl, tíhnou uprostřed nekončících sebelítostných a trpitelských frází někteří zoufalí jedinci z řad střední třídy k radikálním a teroristickým činům, které mají zasáhnout a zlikvidovat tu druhou, démonizovanou stranu? Jejich strašlivé sebevražedné akce vyvolávají čím dál víc hromadných a násilných reakcí, které zase jen posilují onen všudypřítomný pocit obětního beránka, jenž plodí další falešné mučedníky. V tomto začarovaném kruhu se skrývá past, která číhá na všechny Araby a muslimy na celém světě.
Nechtějí-li se do této pasti lapit, musí to být Arabové a muslimové, nikoli Američané, kdo se postaví do předních linií nového druhu války – boje za vlastní spásu a za vlastní duši. To, jak vám řekne každý muslimský učenec, je totiž pravý smysl „džihádu“, smysl, který zneužili teroristé, sebevražední atentátníci a ti, kdo jim tleskají a omlouvají je. Na prahu jedenadvacátého století je tak civilizační výzvou pro všechny Araby a muslimy uvnitř i mimo arabského a muslimského světa (díky bin Ládinovi byl rozdíl mezi nimi setřen) vymýtit následky toho, co tito lidé naším jménem napáchali.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
„Antiamerikanismus“ v rukou Usámy bin Ládina je jen poslední a nejzhoubnější formou myšlenky, jíž původně šířili světští, takzvaní progresivní nacionalističtí arabští intelektuálové pod mnoha různými nálepkami: antiimperialismus, antisionismus, arabský socialismus, panarabismus. Výchozím bodem těchto myšlenek byly skutečné křivdy, některé oprávněnější, jiné méně. Mezi oprávněnými křivdami stojí na prvním místě nespravedlnost v podobě vyvlastnění majetku milionů Palestinců, které v roce 1948 doprovázelo vznik Státu Izrael.
Arabským nacionalistům a levicovým „antiimperialistům“ mé generace (kdysi jsem sám byl jedním z nich) se však tento pocit křivdy nepodařilo přetransformovat do budování občanských společností, jež by byly založeny na občanských svobodách, těžce vybojovaných na despotických režimech, jako tomu bylo například v 80. letech v Latinské Americe. Naši neschopnost byť i jen sledovat tento cíl záhy vystřídal konspirativní výklad dějin, jež diktátorské režimy samozřejmě podporovaly, a který připisoval veškeré zlo světa buď velkému satanu, tedy Americe, nebo malému satanu, tedy Izraeli.
Nebezpečným a nevyřčeným důsledkem onoho světonázoru byl pocit, že „my, Arabové“ nemáme žádnou či skoro žádnou moc cokoli změnit na nespravedlnostech tohoto světa. Arabové a konkrétně muslimové na sebe začali pohlížet jako na „věčné“ oběti 20. století, kterým nezbývá než vést sisyfovský „boj“ proti satanské nespravedlnosti. Ztratili jsme pocit, že jsme politickými aktéry, kteří sledují konkrétní politické cíle.
Je třeba říci, že Arabové nejsou jediným národem, který se utápí v obětnictví. Pocit identity moderního Izraele se koneckonců zrodil na základech holocaustu, stejně jako se palestinská národní identita zrodila z přístupu Izraele k Palestincům. Takové symetrie (a je jich mnoho) daly vzniknout silnému trpitelskému komplexu, který je více či méně patrný u všech středovýchodních národů (Palestinců, Izraelců, Kurdů, Arménů, Turkomanů, Šíitů i Sunnitů).
V arabském světě, zvlášť po izraelském vítězství v šestidenní válce v roce 1967, se tento komplex stal hnací silou politiky i kultury. Byl to základ, na němž byly vybudovány takové vrahounské režimy jako Irák Saddáma Husajna či Sýrie Háfize Assada. Z rukou světských arabských nacionalistů se vražedný protiamerický lektvar postupně dostával pod vliv (původně okrajových) náboženských fanatiků. V Íránu se s ním v roce 1979 smísily protišáhovské tendence a výsledná směs se stala rozbuškou íránské revoluce. Tato událost pak zásadním způsobem ovlivnila hlavní proudy islámského hnutí od Alžírska po Pákistán.
Arabský a muslimský svět se dnes skládá z Absurdistánů a Kocourkovů, kde vládnou ekonomický kolaps, masová nezaměstnanost a čím dál represivnější režimy. V mnoha ohledech je ovšem největším neúspěchem islámského světa neúspěch intelektuální, tedy selhání inteligence – spisovatelů, profesorů, umělců, novinářů apod. –, která se až na několik málo výjimek nedokázala postavit nejdivočejším a nejparanoidnějším představám, kterým vesměs celý arabský svět věří. Tím, že se odmítá oprostit od nacionalistických modelů a vzorů (například že nenabídnou solidární ruku pomoci svým protějškům v Izraeli), tyto iluze naopak podporuje.
Mnozí představitelé intelektuálních kruhů v arabském světě se chovají jako odmítaví kritici svých vládců, které kárají za to, že jsou málo antisionističtí nebo málo antiimperialističtí. V tom všem se naprosto ztrácí veškeré pokusy o vytvoření moderního politického pořádku respektujícího práva a zákony, čili zřízení, jež by mohlo být základem všeobecného rozkvětu společnosti. Lze se pak divit, že schází-li tento alternativní cíl, tíhnou uprostřed nekončících sebelítostných a trpitelských frází někteří zoufalí jedinci z řad střední třídy k radikálním a teroristickým činům, které mají zasáhnout a zlikvidovat tu druhou, démonizovanou stranu? Jejich strašlivé sebevražedné akce vyvolávají čím dál víc hromadných a násilných reakcí, které zase jen posilují onen všudypřítomný pocit obětního beránka, jenž plodí další falešné mučedníky. V tomto začarovaném kruhu se skrývá past, která číhá na všechny Araby a muslimy na celém světě.
Nechtějí-li se do této pasti lapit, musí to být Arabové a muslimové, nikoli Američané, kdo se postaví do předních linií nového druhu války – boje za vlastní spásu a za vlastní duši. To, jak vám řekne každý muslimský učenec, je totiž pravý smysl „džihádu“, smysl, který zneužili teroristé, sebevražední atentátníci a ti, kdo jim tleskají a omlouvají je. Na prahu jedenadvacátého století je tak civilizační výzvou pro všechny Araby a muslimy uvnitř i mimo arabského a muslimského světa (díky bin Ládinovi byl rozdíl mezi nimi setřen) vymýtit následky toho, co tito lidé naším jménem napáchali.