WASHINGTON – Bolestně dojednaný zákon o americkém rozpočtu, který prezident Barack Obama 2. srpna podepsal, kombinuje zvýšení dluhového stropu americké vlády se snižováním federálních výdajů, čímž odvrací hrozbu prvního případu platební neschopnosti Spojených států v jejich 224-leté historii. Dohoda však má tři velké vady na kráse. Dvě z nich se navzájem vyvažují, ale třetí ohrožuje to, co Amerika v nadcházejících letech potřebuje nejvíce: hospodářský růst.
První vadou je skutečnost, že výdajové škrty jsou špatně načasovány: přicházejí ve chvíli, kdy je americká ekonomika slabá, a tím zvyšují riziko odstartování další recese. Druhý nedostatek zmíněného zákona nicméně tkví v tom, že jím předepsané omezení výdajů je spíše skromné. Zákon sice dělá příliš málo pro vyřešení amerického problému s chronickými a stále rostoucími rozpočtovými schodky, avšak škody, které krátkodobě napáchá na ekonomice, budou pravděpodobně omezené.
Třetí a nejzávažnější vadou je ovšem skutečnost, že výdajové škrty přicházejí na nesprávných místech. Jelikož demokraté v Kongresu mají téměř nábožné odhodlání zachovat nedotčené hlavní americké sociální programy pro starší občany Social Security a Medicare, zmíněný zákon se ani jednoho z nich nedotýká. Náklady na tyto programy však prudce porostou, jakmile začne silná poválečná generace Američanů narozených v letech 1946 až 1964, která čítá 78 milionů osob, odcházet do důchodu a pobírat penzijní dávky, jež budou v nadcházejících letech představovat největší zvýšení vládních výdajů a potenciálních schodků. A jelikož republikáni v Kongresu mají stejně silnou alergii na zvyšování jakýchkoliv daní za jakýchkoliv okolností, zákon se ve snaze o snížení deficitu ani trochu neopírá o zvýšení daní – a to ani nejbohatším Američanům.
WASHINGTON – Bolestně dojednaný zákon o americkém rozpočtu, který prezident Barack Obama 2. srpna podepsal, kombinuje zvýšení dluhového stropu americké vlády se snižováním federálních výdajů, čímž odvrací hrozbu prvního případu platební neschopnosti Spojených států v jejich 224-leté historii. Dohoda však má tři velké vady na kráse. Dvě z nich se navzájem vyvažují, ale třetí ohrožuje to, co Amerika v nadcházejících letech potřebuje nejvíce: hospodářský růst.
První vadou je skutečnost, že výdajové škrty jsou špatně načasovány: přicházejí ve chvíli, kdy je americká ekonomika slabá, a tím zvyšují riziko odstartování další recese. Druhý nedostatek zmíněného zákona nicméně tkví v tom, že jím předepsané omezení výdajů je spíše skromné. Zákon sice dělá příliš málo pro vyřešení amerického problému s chronickými a stále rostoucími rozpočtovými schodky, avšak škody, které krátkodobě napáchá na ekonomice, budou pravděpodobně omezené.
Třetí a nejzávažnější vadou je ovšem skutečnost, že výdajové škrty přicházejí na nesprávných místech. Jelikož demokraté v Kongresu mají téměř nábožné odhodlání zachovat nedotčené hlavní americké sociální programy pro starší občany Social Security a Medicare, zmíněný zákon se ani jednoho z nich nedotýká. Náklady na tyto programy však prudce porostou, jakmile začne silná poválečná generace Američanů narozených v letech 1946 až 1964, která čítá 78 milionů osob, odcházet do důchodu a pobírat penzijní dávky, jež budou v nadcházejících letech představovat největší zvýšení vládních výdajů a potenciálních schodků. A jelikož republikáni v Kongresu mají stejně silnou alergii na zvyšování jakýchkoliv daní za jakýchkoliv okolností, zákon se ve snaze o snížení deficitu ani trochu neopírá o zvýšení daní – a to ani nejbohatším Američanům.