0

„Třetí cesta“ pro postup vůči Rusku

PAŘÍŽ – „Rusko angažujme, pokud můžeme, ale zadržujme, pokud musíme.“ Tyto dvě alternativy vymezovaly západní strategii vůči Rusku už v polovině 90. let minulého století. Od té doby se sice Rusko dramaticky změnilo, ale naše otázky ohledně Ruska nikoliv. Co dělat, když váš velký soused rozevře mezeru zející mezi jeho kulturou, která je evropská, a politickým systémem, který je čím dál větší měrou „asijský“, přinejmenším ve starém hanlivém smyslu „orientálního despotismu“?

Je snad nejlepší reakcí na návrat ruských imperiálních ambic moderní obdoba Svaté aliance stability vytvořená k zadržování nového světového rebela? Nebo je nezbytná soudobá Jaltská konference, zaměřená na překreslení politických hranic Evropy? Mohla by odpovědí být trocha obojího?

Jestliže se Rusko stává tím, čím byla revoluční Francie za Napoleona, nebo se navrací k sovětské podobě – zbaveno totalitní ideologie, ale s chutí dobývat a opětovně si podrobovat území –, není zapotřebí „ligy demokracií“, již prosazují někteří konzervativci v Americe. Zapotřebí je spíš „ligy stability“, která bude zahrnovat prominentní aktéry, jako je Čína, Indie a další státy, které mají větší zájem na hospodářském růstu než na „otřesení“ mezinárodního systému. Taková strategie vyžaduje v prvé řadě pevné partnerství s Čínou, a to ne proto, že se vyvíjí ve směru demokracie, ale proto, že jde o mocnost současného stata quo.

Takový postup by mohl vést k zahájení rozhovorů s Íránem a samozřejmě k dalšímu uzavírání spojenectví v rámci NATO. Poselství pro Kreml by bylo naprosto zřetelné. „Neklamte sami sebe. Nacionalismus a imperialismus vás nikam nedovedou; nemůžete se geograficky rozrůstat, aniž by na to vážně nedoplácel váš hospodářský růst a vaše osobní bohatnutí. Evropa je sice snad slabá a rozdělená, Amerika sice snad není, co bývala, ale s vaší ubývající populací a smutným stavem hospodářství mimo oblast ropy a plynu prostě nejste vybaveni na to, abyste byli v lize globálních velmocí. Čína na to má; vy ne.“