15

Konec roku 1945

NEW YORK – Když 8. května 1945 oficiálně skončila v Evropě druhá světová válka, ležela velká část světa v troskách. Pokud je však lidská schopnost destrukce téměř bezbřehá, pak schopnost začínat znovu je neméně pozoruhodná. Snad proto se lidstvu dosud daří přežít.

Miliony lidí byly na konci války bezpochyby tak hladové a vyčerpané, že se nezmohly na nic kromě vlastního přežívání. Současně však nad troskami zavládla vlna idealismu, společné odhodlání vybudovat rovnější, pokojnější a bezpečnější svět.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Proto byl velký hrdina této války Winston Churchill vystrnaděn po volbách z úřadu už v létě roku 1945, ještě před kapitulací Japonska. Muži a ženy neriskovali životy proto, aby se vrátily staré časy privilegovaných tříd a sociální deprivace. Chtěli lepší bydlení, vzdělání a bezplatnou zdravotní péči pro všechny.

Podobné požadavky se ozývaly po celé Evropě, kde v čele protinacistického či antifašistického odboje často stáli levičáci nebo i komunisté, zatímco předváleční konzervativci byli mnohdy ušpinění kolaborací s fašistickými režimy. V zemích jako Francie, Itálie a Řecko se mluvilo o revoluci. Nakonec k nim nedošlo, protože je nepodpořili západní spojenci ani Sovětský svaz. Stalin se spokojil s impériem ve východní Evropě.

Avšak i pravicový vůdce odboje Charles de Gaulle musel ve své první poválečné vládě strpět komunisty a souhlasil se znárodněním průmyslu a bank. Příklon k levici, k sociálnědemokratickým státům blahobytu probíhal v celé západní Evropě. Tvořil součást konsensu roku 1945.

Jiný typ revoluce se odehrával v bývalých evropských koloniích v Asii, kde domorodé národy neměly zájem nechat si znovu vládnout západními mocnostmi, tak potupně poraženými Japonskem. I Vietnamci, Indonésané, Filipínci, Barmánci, Indové a Malajsijci chtěli svůj díl svobody.

Jejich tužby byly často slyšet v Organizaci spojených národů, založené v roce 1945. Také OSN byla součástí konsensu roku 1945, podobně jako sen o evropské jednotě. Mnoho význačných osobností – například Albert Einstein – nakrátko uvěřilo, že pouze světová vláda dokáže zajistit světový mír.

Tento sen se rychle rozplynul, když studená válka rozdělila svět na dva znesvářené bloky. Politika studené války však v některých ohledech posilovala na Západě konsensus roku 1945. Komunismus, který se stále halil do pláštíku antifašismu, měl značnou intelektuální a emoční přitažlivost, a to nejen v takzvaném třetím světě, ale i v západní Evropě. Jako jeho ideologická protilátka pak sloužila sociální demokracie se svým slibem větší rovnosti a příležitostí pro všechny. Většina sociálních demokratů byla ve skutečnosti zapálenými antikomunisty.

Dnes, o 70 let později, už velká část konsensu roku 1945 neexistuje. Z málokoho dnes vyzařuje velký zápal pro OSN. Evropský sen je v krizi. A poválečný sociálnědemokratický stát blahobytu je den ode dne nahlodanější.

Tento rozkladný proces započal v 80. letech za vlády Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Neoliberálové napadali výdaje na vyplácení dávek a partikulární zájmy odborových svazů. Panovalo přesvědčení, že občané se musí víc spoléhat sami na sebe a že vládní sociální programy je činí měkkými a závislými. Abychom parafrázovali slavný výrok Thatcherové, neexistuje žádná „společnost“, jen rodiny a jednotlivci, kteří by se měli starat o sebe.

Mnohem tvrdší úder však konsensus roku 1945 inkasoval ve chvíli, kdy jsme se všichni radovali z pádu sovětského impéria, druhé velké tyranie dvacátého století. V roce 1989 se zdálo, že temný odkaz druhé světové války, totiž zotročení východní Evropy, je konečně u konce. A v mnoha směrech tomu tak skutečně bylo. Se sovětským modelem se však zhroutila i řada dalších věcí. Sociální demokracie jako protilátka vůči komunismu ztratila důvod k existenci. Všechny formy levicové ideologie – vlastně všechno, co zavánělo kolektivním idealismem – se začaly pokládat za pomýlený utopismus, který může vést jedině do gulagu.

Na uvolněné místo nastoupil liberalismus, jenž vytvořil obrovské bohatství pro některé lidi, avšak na úkor ideálu rovnosti, který vzešel z druhé světové války. Mimořádné přijetí knihy Thomase Pikettyho Kapitál v jednadvacátém století ukazuje, jak intenzivně jsou vnímány důsledky kolapsu levice.

V nedávných letech se objevily i jiné ideologie snažící se zaplnit lidskou potřebu společných ideálů. Vzestup pravicového populismu odráží oživenou touhu po čistých národních komunitách, které mezi sebe nepouštějí přistěhovalce a menšiny. A američtí neokonzervativci zvráceně proměnili internacionalismus staré levice tím, že se snaží zavádět demokratický světový řád americkou vojenskou silou.

Fake news or real views Learn More

Odpovědí na tento alarmující vývoj není nostalgie. Nemůžeme se jednoduše vrátit do minulosti. Na to se příliš mnoho změnilo. Nová touha po společenské a ekonomické rovnosti a mezinárodní solidaritě je však zoufale zapotřebí. Nemůže být stejná jako konsensus roku 1945, avšak bylo by dobré, kdybychom si během tohoto výročí připomněli, proč tento konsensus vůbec vznikl.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.