Dokáže nově zmocněný prezident Světové banky Robert Zoellick po katastrofickém debaklu svého předchůdce Paula Wolfowitze dostat organizaci znovu na nohy? Byť je jen stěží zářnou hvězdou typu Boba Rubina, rozhodně s sebou na tento post přináší některé kladné rysy.

Zaprvé, jako klíčový účastník uvedení Číny do Světové obchodní organizace je Zoellick osvědčeným internacionalistou v americké administrativě, kde se lidé tohoto smýšlení občas jeví jako ohrožený druh. Zadruhé, je z těch, kdo pevně věří v moc trhů a volného obchodu, jež v uplynulém půlstoletí pro zmírnění chudoby udělala víc než kterýkoli program pomoci. Zatřetí, zdá se, že byl důsledným zákulisním obhájcem Banky, zatímco mnohé z jeho kolegů v Bushově administrativě by potěšilo, kdyby byla zrušena a její washingtonská centrála se proměnila v soukromé byty a kanceláře. Má tedy podle všeho konstruktivní vizi budoucnosti Banky.

Zoellick však má i své slabé stránky. Zaprvé a především jeho volba prodlužuje trapně zastaralou praxi vždy na post dosadit Američana. Vzhledem k tomu, že Banka hlásá klady řádné správy, neschopností přijmout demokratické principy podemílá svou vlastní legitimitu. Tvrzení, že Světová banka musí mít amerického šéfa, aby si zajistila, že ji USA budou nadále obdarovávat penězi, je směšné. Roční výše amerického příspěvku Světové bance je relativně malá, i při uvážení nezaznamenaných záruk na půjčky. Libovolný počet rozvojových zemí, od Číny přes Indii po Brazílii, by mohl snadno přidat, kdyby USA pošetile ubraly.

Zoellickův původ v právnické profesi je také sotva ideální kvalifikací pro tuto práci. Činnost prezidenta Světové banky nespočívá ve vyjednávání úmluv, čemuž se Zoellick věnoval, když byl obchodním zmocněncem USA. Nejdůležitější roli v rozvoji dnes Banka plní coby „banka znalostí,“ která přispívá ke shromažďování, zpracování a šíření osvědčených postupů z celého světa. V tomto ohledu se technická pomoc Banky vládám velice podobá tomu, co firmám nabízejí soukromí konzultanti.

Navíc se mnohé z nejpodstatnějších rozhodnutí prezidenta Světové banky zásadním způsobem týkají ekonomie. Chybná ekonomická rozhodnutí, jako v 70. letech 20. století, kdy Robert McNamara prosadil velkolepé, ale ekologicky pustošivé infrastrukturní projekty, pronásledují Banku celá desetiletí.

Největším otazníkem je ovšem to, zda Zoellick dokáže šlápnout na plyn a zavést zoufale potřebné reformy. Reformou číslo jedna samozřejmě je zajistit, aby příští prezident Světové banky nebyl Američan. Rodrigo de Rato, Zoellickův protějšek v Mezinárodním měnovém fondu, jemuž dominuje Evropa, už vznesl návrh, aby jeho nástupce byl zvolen v otevřenějším procesu. Světová banka by měla být zahanbena, že její prezident ještě podobný návrh nepředložil.

Zadruhé, Zoellick by se měl ptát, proč Banka vydává jen 2,5% rozpočtu na svou výzkumnou funkci coby „banky znalostí,“ již tak hrdě opěvuje v materiálech pro vnější vztahy, zatímco za zaopatření své výkonné rady utratí třikrát tolik.

Zatřetí, Zoellick by měl využít svých nesmírných vyjednávacích schopností a přesvědčit bohaté země k výraznému zvýšení grantové složky pomoci Světové banky. Myšlenka, že velká, vládami zajištěná globální banka je potřebná k tomu, aby vyplnila mezery na soukromých kapitálových trzích, je dnes k smíchu. Pravda, nejchudší klienti Banky na soukromé kapitálové trhy téměř nemají přístup. Obecně vzato však chudé země potřebují granty, nikoliv úvěry, jež nebudou schopné splácet ani za 20 let.

Až bude Banka přecházet od půjček ke grantům, bude moci využít své rozsáhlé rezervy ze zisku a dotovat svou funkci „banky znalostí“ a související technické poradenství. Veškeré její znalosti by se ale neměly nabízet zdarma. Velké části technických rad se nedostane pozornosti, neboť země naslouchají jen tak dlouho, aby dosáhly na peníze Banky. Místo prostého protlačování své agendy by si Banka měla začít za své odborné poradenství účtovat podle odstupňovaného sazebníku, aby větší část jejího působení vycházela z popudu klientů.

V neposlední řadě Banka musí začít hrát mnohem větší roli v otázkách životního prostředí a obecněji v propagaci dobrého mezinárodní občanství jak bohatých, tak chudých zemí. (Někteří z nás toto navrhujeme už téměř dvě desítky let.)

Samozřejmě, Zoellick by se mohl pokusit plnit svou roli symbolicky a udělat jen málo nebo nic, tak jako někteří z jeho předchůdců. Anebo, což je méně pravděpodobné, by mohl vzít za svou nějakou megalomanskou a přehnanou vizi vládní intervence, jako se pokusili jiní. Buď jak buď, přejme mu štěstí. Svět potřebuje Světovou banku mnohem víc než další komplex bytů.