JOHANNESBURG – Odstoupení Morgana Tsvangiraie z duelu druhého kola prezidentských voleb, plánovaného na 27. červen, a jeho rozhodnutí vyhledat ochranu nizozemského velvyslanectví v Pretorii zajistilo zimbabwskému prezidentu Robertu Mugabemu Pyrrhovo vítězství. Mugabeho triumf přichází za cenu obrovské újmy pro demokracii a stabilitu v Zimbabwe a v regionu. Konání Mugabeho režimu v období, jež vyústilo Tsvangiraiovým rozhodnutím, vyžaduje silnou regionální reakci na situaci, která je zjevně ukradeným vítězstvím. Ba Mugabeho setrvání u moci představuje nejzávažnější výzvu pro rodící se demokratické instituce Afriky a pro jihoafrickou vizi kontinentu míru a prosperity.

Poté, co se účastnilo všech voleb od roku 2000, Tsvangiraiovo Hnutí za demokratickou změnu měnilo taktiku jen neochotně. Za těchto okolností je naléhavě zapotřebí, aby Jižní Afrika a Jihoafrické rozvojové společenství (SADC) přehodnotily svůj postoj nejen k Mugabemu, ale také k tomu, jak přistupovat k nesoutěžním volbám.

Konáním voleb na kontinentu se zabývá řada deklarací, jež během let přijaly SADC a Africká unie (AU). Ty zahrnují Principy a vodítka SADC pro demokratické volby (2004), Africkou chartu o demokracii, volbách a správě státu (2007) a Deklaraci principů demokratických voleb v Africe (2002). V Zimbabwe nebyl dodržen žádný z těchto principů, a regionální lídři jejich porušování jako důvod k odsouzení Mugabeho vlády neuvádějí.

Pro takové chování máme bohužel nedávný precedent: Keňští vládci také ignorovali a překrucovali právní řád a poctivost volebního procesu, a aby si zajistili politický výsledek, který jim jejich občané upřeli, spolehli se na násilí.

Účinné řešení politické nestability v Africe vyžaduje dvě věci: politickou vůli klíčových států zaručit se za demokratický proces a silné regionální instituce, které poskytnou právní rámec odrážející principy, na nichž se chování těchto států zakládá. Mezi efektivitou regionálních institucí a úlohou regionálních mocností je vzájemná vazba. Regionální instituce mohou zapustit kořeny, jedině pokud jejich členové prosazují dodržování ducha i litery jejich právních rámců.

V obou případech musí zásadní úlohu sehrát Jižní Afrika, hlavní regionální mocnost s největšími mocenskými pákami vůči Zimbabwe. Považuje se ale sama Jižní Afrika za regionální mocnost? Způsobem, jímž v posledních osmi letech zacházela s Mugabem, vlastně svůj vliv podceňovala. Zodpovědnost regionální mocnosti ovšem občas vyžaduje použití mocenských pák pro dobro regionu.

Co by teď měla Jižní Afrika udělat? Měl by prezident Thabo Mbeki odstoupit jako mediátor v zimbabwské krizi, ne proto, že neuspěl, ale proto, aby z Jižní Afriky sňal pouta, která jí úloha prostředníka nasadila?

Jižní Afrika má vlastní zájem na stabilitě a může Mugabeho režimu utáhnout šrouby, stejně jako kvůli dopadům na chudé odmítla uvažovat nad jakoukoli formou sankcí. Jižní Afrika musí podchytit narůstající obavy z politické krize mezi sousedy Zimbabwe (Angola, Botswana, Tanzanie a Zambie) a vytvořit uvnitř SADC sjednocenou frontu, která Mugabemu a jeho generálům vyšle jasné poselství, že už nadále nebude jejich činy tolerovat.

SADC by nemělo souhlasit s tvrzením režimu, že ve volbách bez protivníka zvítězil. Musí trvat na tom, že všichni předáci a příznivci opozice musí být okamžitě propuštěni a že musí ustat veškeré státem financované násilí. Mělo by do Zimbabwe vyslat skupinu význačných osobností složenou z afrických a jiných mezinárodních lídrů a rovněž mírové pozorovatele, kteří zajistí, že vláda těmto požadavkům vyhoví.

Zavržení Mugabeho ze strany SADC se musí opírat o konkrétní činy, například omezení veškerého přílivu zbraní do Zimbabwe, omezení cest vysokých představitelů zimbabwské vládnoucí strany ZANU-PF a hrozbu konfiskací majetku a zmražením finančních aktiv v regionu i mimo něj.

Mbeki a další čelní představitelé SADC by si měli uvědomit jednu klíčovou věc. Podle právních posudků, jež si nechalo vypracovat Právní středisko jižní Afriky, ze zimbabwského volebního zákona plyne, že zdržení nebo nekonání zákonného druhého kola voleb znamená, že prezidentem byl řádně zvolen ten kandidát, jenž získal největší počet hlasů ve volbě proběhnuvší 29. března 2008.

Jižní Afrika se navíc podílela na formulaci deklarace o neústavních změnách vlády, kterou v roce 1999 přijala Organizace africké jednoty, předchůdce AU. Způsob, jímž byl volební proces v Zimbabwe od března veden, představuje neústavní trvání vlády. Deklarace jasně stanovuje, že odmítnutí úřadující vlády po svobodných, spravedlivých a regulérních volbách předat moc vítězné straně je neústavní.

Jestliže se Jižní Afrika sama považuje za mluvčího Afriky na globální scéně a za tvůrce vize budoucnosti kontinentu, musí vědět, kdy je třeba jít v čele a jak vytvářet konsenzus. Nic z toho není snadné, ale Jižní Afrika teď musí jednat rázně, aby jako zodpovědná regionální mocnost očistila svůj poskvrněný obrázek. Pokračování ve „vyjetých kolejích“ už životaschopným přístupem pro jihoafrickou zahraniční politiku není.