MOSKVA: Snad nejtěžším úkolem toho, kdo ve svých rukou drží moc, je poznat, kdy má odejít. Jen o málo těžší – a v Rusku, jež během posledního tisíciletí nepoznalo nic než diktaturu, to platí dvojnásob – je vědět, komu moc předat. Když Boris Jelcin 31. prosince loňského roku oznámil svou rezignaci, uspěl podle všeho v obou směrech a zajistil si tak nejen osobní bezpečnost, ale také své místo v dějinách a v rodící se ruské demokracii.

Jelcin nebyl pouze ten, kdo spasil Rusko, když chtěli roku 1991 komunističtí pučisté zvrátit běh času a negovat léta Gorbačovovy perestrojky a glasnosti. Během devíti kalných let, které následovaly, Jelcin totiž navíc stvořil jakési nové Rusko, více méně k obrazu svému: nepředvídatelné, svévolné, nicméně plné slibů. Díky Jelcinovu odchodu má nyní úřadující prezident a Jelcinův vyvolený následník Vladimir Putin největší šanci zvítězit v nadcházejících prezidentských volbách, plánovaných na březen roku 2000.

Stíny kremelských carů a komisařů starých dob? Byl to sice manévr jako vystřižený ze staré školy komunistické politiky, ovšem tvrdit, že Jelcin je jedním z nich, by bylo přinejmenším nespravedlivé. S nadcházejícími prezidentskými volbami se Moskvou šířily všelijaké fámy; jeden britský premiér to kdysi nazval “krmením v zoo”. Svým odchodem Jelcin rázně ukončil zvěsti o tom, že se za každou cenu bude chtít držet moci, a zaslouží si za to pochvalu. Tím, že řádně a v souladu s ústavou jmenoval svého následovníka, udusil Jelcin v zárodku jakýkoli eventuální mocenský boj v Kremlu, aniž by se přitom sám zpronevěřil principům demokracie. Rusko může nyní pokračovat v transformaci od komunismu ke kapitalismu.

Co však víme o právoplatném dědici Vladimiru Putinovi? V souladu s jeho tajemnou minulostí v KGB je toho velice málo. Šestačtyřicetiletý Putin je ženatý, vystudoval právnickou fakultu na univerzitě v Sankt-Petěrburku. načež sloužil deset let jako agent KGB v bývalé NDR, kde se mohl zblízka seznámit se západními demokratickými a obchodními principy, jichž je podle všeho stoupencem. Po pádu komunismu pracoval na počátku devadesátých let v liberální sankt-petěrburské oblastní správě, např. také s Anotolijem Čubajsem. Později se vrátil do Moskvy, kde řídil FSB (bývalý KGB), dokud jej Jelcin náhle loňského srpna nezvolil premiérem.

Přestože je Putinův profil poněkud tajemný, na slávu a moc aspiruje především svou tvrdošíjností. V krvavých horách a zničených městech Čečenska platí Putin za bohatýra, který má v Rusku nastolit pořádek a zastavit jeho rozpad posílením státní moci.

Jeho domácí prestiž navíc zvyšuje i skutečnost, že se jej západní mocnosti obávají. V Rusku totiž sílí protizápadní postoje – vyvolané například zdánlivým neúspěchem západních ekonomických direktiv v Rusku, rozšiřováním Severoatlantické aliance směrem k hranicím země, bombardováním tradičních spojenců, jako je Srbsko, či pocitem, že Amerika chce Rusko oslabit ještě více, roztříštit je na malé kousky a ovládnout na ropu bohatý Kaspický region – a Putinův spolehlivý politický instinkt tento trend zachytil. Fakt, že západ na úřadujícího ruského prezidenta hledí s nedůvěrou, je pro tradiční ruské srdce důvodem k o to větší oddanosti.

Vladimir Putin se nicméně snaží o image osvícenějšího a moderního politika. Jeho premiérský novoroční projev “Rusko na přelomu milénia” byl na internetových stránkách ruské vlády zpřístupněn celému světu ještě dříve, než byl vytištěn v ruských novinách. V projevu načrtnul svůj prezidentský program, kde mimo jiné uvedl, že Rusko se nikdy nestane hračkou Západu, s níž by mohl zacházet podle své libosti. Kromě této výjimky však Putinův projev nebyl demagogický. Dále totiž mimo jiné prohlásil, že stav Ruska se musí napravit. Země zůstane i nadále kooperativní a v přátelském vztahu s celým světem, ovšem za předpokladu, že kooperativní a přátelský bude i on. Rekonstrukce Ruska a s ní spojená tvrdá práce, již nelze déle odkládat, však leží jen v rukou ruského národa.

Kulturní instinkt, jež staví obecně uznávané názory nad individuální principy, je v Rusku jedním z činitelů ovlivňujících úspěch politických rozhodnutí. Putinova vnitrostátní politika bude bezpochyby tyto sociální impulsy brát v úvahu. Proto nejspíš nebude veřejně chválit neústupné kapitalistické praktiky Gajdara a Čubajse, ačkoli je sám tiše uskutečňuje. Putin, třebaže je sám velký vlastenec, si dále uvědomuje, že ruský patriotismus se musí oprostit od povýšenosti a imperiálních ambic. Několikrát již ostatně řekl, že ruská vlastenecká idea by měla sestávat nejen z tradičních ruských hodnot, ale také z nového, moderního obsahu. Rusko, jež si Putin představuje, bude opět velmocí, ovšem velkou ve smyslu dnešních moderních hodnot: v její oddanosti demokracii, v ekonomice a v domácí stabilitě a pokoji.

V Rusku se dnes všichni shodují, že Putin nemá žádný velký talent, ale ani žádné velké neřesti. Běžní Rusové jej považují za muže skromného, zásadového a čestného – a je třeba uznat, že v porovnání s hodnocením politiků Jelcinovy éry jde o nevídaný posun. Putin se bezvadně hodí do Ruska unaveného hrdiny, revolucionáři, kriminálníky – i spasiteli, díky nimž je život sice vzrušující, ale málokdy stabilní. Nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že obyvatelé Ruska vlastně nejvíce chtějí jakéhosi nového Brežněva, jehož dvacetiletá vláda (1964-1982) – zprvu pohrdavě nazývána “érou stagnace” – se dnes nostalgicky připomíná jako “zlatá éra stagnace”. Putin bezvadně zapadá do šablony nepoddajnosti a apatičnosti, jež je zárukou stability, silného státu a “zlatého středu” mezi radikálními reformami a vládou pevné ruky.

Rusové se ovšem Putina také podvědomě obávají. Jejich strach se týká příjemného tichého člověka, neslyšně procházejícího kremelskými chodbami, politika, který na sebe trpělivě a bez naříkání bere (a plní) spoustu náročných a nepříjemných úkolů zanedbaných těmi, kteří hlučně bojovali o svůj vysoký post. Rusové vědí, že takoví nenároční političtí soumaři se jednoho dne vyšvihnou nahoru – asi tak, jako Stalin ve dvacátých letech. Proto by se nejen Rusko, ale i historikové, měli v tuto chvíli úsudku o prezidentu Putinovi zdržet.