The World in Words
Sousedé
A.B. Yehoshua
TEL AVIV – Během vojenské operace v Gaze, která dostala název „Lité olovo“ (podle písně o malé dětské káče, která patří k symbolům chanuky a vyrábí se z litého olova), jsme si my Izraelci připomněli jednu základní skutečnost: Gaza není Vietnam, Irák, Afghánistán, ba dokonce ani Libanon. Je to region tvořený územím, o něž se dělíme s Palestinci. Je to země, které my říkáme Izrael a oni Palestina.
V Gaze žije půldruhého milionu lidí. Jsou součástí národa, jehož dalších 1,3 milionu příslušníků žije v Izraeli a další dva miliony na západním břehu Jordánu. Muži a ženy z Gazy jsou našimi sousedy a žijí po našem boku už dlouhou dobu, přestože nás od nich dělí hranice.
Naše domovy a města leží pouhých pár kilometrů od sebe a naše pole se dotýkají jejich. Muži z Gazy, aktivisté či policisté Hamásu, které pozorujeme vojenskými dalekohledy, působili v minulosti jako aktivisté a policisté Fatáhu.
Narodili se v Gaze, případně tam byli odsunuti jako uprchlíci během války v roce 1948 nebo jiných válek. V průběhu let stavěli naše domy jako zedníci, myli nádobí v restauracích, kde jsme jedli, prodávali nám zboží jako obchodníci a pracovali ve sklenících kibuců jako dělníci.
Jsou to naši sousedé a v také v budoucnu jimi budou. Když se tedy rozhodneme vést proti nim válku, musíme se velmi pečlivě zamyslet nad jejím charakterem, délkou jejího trvání a dopady jejího násilí. My Izraelci nemáme dost síly, abychom z Gazy vystrnadili vládu Hamásu, stejně jako jsme neměli dost síly, abychom eliminovali Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) coby hlas národnostních aspirací palestinského lidu nebo abychom ve válce v roce 2006 vyhnali z Libanonu Hizballáh.
Ariel Šaron a Menachem Begin šli počátkem 80. let až do Bejrútu a zaplatili strašlivou a krvavou cenu, aby se pokusili eliminovat OOP – tohoto výsledku přitom nikdy nemohli dosáhnout. A co se stalo? Šaron a po něm i Benjamin Netanjahu nakonec zasedli u jednacího stolu s Jásirem Arafatem a jeho zástupci, aby se pokusili dospět k dohodě. Arafatův někdejší zástupce Abú Mázin (Mahmúd Abbás) je dnes v naší zemi častým a vítaným hostem.
My Izraelci si musíme začít uvědomovat tuto prostou skutečnost: Arabové nejsou metafyzická stvoření, nýbrž lidské bytosti – a lidské bytosti v sobě mají schopnost se měnit. Koneckonců i my Izraelci měníme svá stanoviska, zmírňujeme své názory a otevíráme se novým myšlenkám. Proto bychom udělali dobře, kdybychom se co nejdříve zbavili iluze, že můžeme Hamás nějakým způsobem vyhladit nebo ho vykořenit z pásma Gazy.
Místo toho musíme obezřetně a se zdravým rozumem pracovat na dosažení přijatelné a detailní dohody na trvalém příměří, která bude obsahovat perspektivu, že se Hamás dokáže změnit. Taková změna je možná a lze na ní stavět. V průběhu dějin došlo k podobné zásadní změně cítění a smýšlení mnohokrát.
Jistě, i kdybychom počínaje dneškem začali pracovat na trvalém příměří, zákonitě nás ještě čeká několik dní války. Bezpochyby na nás budou znovu odpalovány rakety. Přinejmenším však budeme vědět, že nebojujeme za neuskutečnitelný cíl, který lze vyústit pouze v krveprolévání a zkázu – krveprolévání a zkázu, jež zatíží kolektivní paměť synů a vnuků našich sousedů, kteří zůstanou našimi nepřáteli, i když se káča bude točit dál.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
