A Window on Russia
Putinismus v krizi
Irina Yasina
|
|
|
|
MOSKVA – „Vzhledem ke svízelné hospodářské situaci bylo rozhodnuto, že se dočasně zhasne světlo na konci tunelu.“ To je jen jeden z vtipů kolujících dnešním Ruskem, které čelí nejvážnější krizi za posledních deset let.
Moje generace, narozená počátkem 60. let, si pamatuje dvě krize. První, po rozpadu SSSR, byla takřka kataklyzmatická – v obchodech nic, země krachovala, veškeré úspory vzaly zasvé. Druhá postihla všechny, ale byla méně krušná – ruská platební neschopnost roku 1998, kdy došlo ke čtyřnásobné devalvaci rublu. Dnešní krize je akutní, ale nevzniká dojem blížící se apokalypsy.
Krize ale bude vážná, a to nejen proto, že se sesuly ceny hlavních ruských vývozních komodit – ropy, plynu a kovů –, ale také proto, že vláda, která věřila v nezměrnost své síly a moudrosti, teď budí dojem, že na výzvy, před nimiž Rusko stojí, nestačí. Ano, Rusko má nesmírné zlaté a měnové rezervy, ale ty se teď rychle tenčí. Budou-li se utrácet současným tempem, zejména na obranu rublu, nevystačí na dlouho.
Ještě důležitější je, že u moci není nikdo, kdo by dokázal hospodářské politiky země změnit. Rusko spíš ovládají „přitakávači“, schopní jedině souhlasit a papouškovat: „Jak říkáte, pane premiére…“ „Jak si přejete, pane prezidente…“ Zdá se, že jedním z důvodů je, že vedení země dnes konzumuje tentýž informační odpad, který lije do hrdel veřejnosti.
Stagnují celé regiony, například Ural či Mordvinsko. Moskva, která dříve ekonomiku zkrápěla zlatem, strádá rovněž, protože i ona závisí na přírodních zdrojích a největší daňoví poplatníci – Gazprom, Lukoil, Transněfť – jsou teď ve špatné kondici. Ostatně moskevský rozpočet přišel asi o čtvrtinu svých příjmů. Leč vzhledem ke vkusu a apetytu moskevského starosty lze předpokládat, že i nadále bude zbylé peníze sypat do stavebního boomu velkoměsta. Co nevynáší peníze – silnice, školy, nemocnice, školky –, bude bito.
Všichni se opět jako na počátku 90. let obávají nezaměstnanosti. Tehdy se však téměř žádná nezaměstnanost nevyskytovala, neboť se vyšplhala nejvýš na 12%, protože propouštět zaměstnance podle ruského zákoníku práce je těžké a nákladné. Většina Rusů se navíc proti snižování mezd, zkracování pracovní doby ani neplaceným volnům nijak důrazně neohrazuje.
Tato poddajnost má dobré důvody. Přestěhovat se a koupit si někde jinde nový byt je téměř nemožné, takže ruští pracující jsou nesmírně nepohybliví. V sovětských dobách byli lidé hrdí na skutečnost, že za svůj život vykonávali jen jedno nebo dvě zaměstnání. Kdo se choval jinak, dostal pejorativní nálepku „fluktuanta“.
Dnes tedy lidé přebývají kolem nečinných továren – tak nějak zaměstnaní, ale úplně bez práce a prakticky bez výdělku. Továrna jim tu a tam nějakou výplatu dá, ale lidé žijí hlavně z toho, co si vypěstují na zeleninových zahrádkách. Výsledkem je široce rozšířený alkoholismus, chudoba a nulové vyhlídky.
Objevují se však skutečné známky krize. Spotřeba elektřiny klesla v listopadu oproti loňskému roku o 6% a nákladní dopravy ubylo o 20%. Dokonce i ministerstvo hospodářství uznává, že Rusko vstoupilo do recese, která bude trvat přinejmenším šest měsíců.
Zvláštní okolností dnešní krize je, že ruští miliardáři jsou jí zasaženi hůř než ostatní. Neděste se, ruští oligarchové netrpí hlady, ale bohatství mnoha z nich se hroutí. V další anekdotě kolující Moskvou si jeden miliardář vypůjčí od druhého 300 rublů (asi 200 Kč), aby si koupil časopis Forbes a zkontroloval své umístění v nejčerstvějším žebříčku nejbohatších lidí v Rusku.
Ruská vláda, lhostejná k chudým, své padlé oligarchy aktivně podporuje, zejména ty, kteří jsou blízcí Kremlu. Stát například udělil půjčku ve výši 4,2 miliard dolarů hliníkářskému magnátu Olegu Děripaskovi (před krizí jedničce v seznamu časopisu Forbes ), aby uspokojil své západní věřitele. Experti si sice nejsou jistí, zda Děripaska úvěr splatí, leč Kreml a oligarchové mají své vlastní způsoby vyrovnávání dluhů.
Děripaska, jenž doprovázel prezidenta Dmitrije Medveděva na jeho nedávné cestě po Latinské Americe, vyzval ruské vládce, aby si jako model ekonomického oživení prostudovali „Nový úděl“ Franklina Roosevelta ze 30. let minulého století. Rooseveltova myšlenka dohody mezi průmyslníky a státními úřady se ruským oligarchům zamlouvá. Za povšimnutí stojí, že Děripaska navrhl, aby vláda vytvořila „hliníkářský stabilizační fond“, protože toto odvětví – jeho odvětví – přichází o peníze i podíl na světovém trhu.
Samozřejmě, už Vladimír Putin zavedl jistou úmluvu mezi ruskou vládou a nejbohatšími lidmi v zemi, kteří souhlasili, že výměnou za možnost vydělat si tolik peněz, kolik jen dokážou, nebudou komentovat konání státu. A když chtěl do úspěšného podniku vstoupit vysoce postavený úředník, odmítnutí se nepřijímala.
Rusové naštěstí vědí, jak přežít krušné časy. Vzpomínám si na konec 80. let nejen kvůli nadějím na svobodu, ale také kvůli naprostému nedostatku kojenecké výživy pro mou novorozenou dceru. Uběhlo dvacet let. Moje dcera dospěla. Dnes je kojenecká výživa v obchodech k mání. Naděje na svobodu ale chybí.
Moskevští intelektuálové debatují, zda současná hospodářská krize přinese do Ruska novou vlnu liberalizace. To je pro mne klíčová otázka. S pocitem přicházející svobody lze každou hospodářskou krizi snáze vydržet. Zatím je však tento pocit jen přeludem.
Irina Jasinová je analytičkou Institutu ekonomiky v přechodném období, každotýdenní ekonomickou komentátorkou pro agenturu RIA Novosti a představitelkou nadace Otevřené Rusko.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Irina Yasina or return to our home page.
|
|
