Islam
Saúdskoarabští šíité povstávají
Mai Yamaniová
|
|
|
|
BEJRÚT – Čtyřiadvacátého února došlo u vstupu do Mešity proroka Mohameda v�Medině k�násilným střetům mezi šíitskými poutníky na jedné straně a saúdskoarabskou náboženskou policií a bezpečnostními složkami na straně druhé. Načasování a místo střetů může mít vážné dopady na domácí bezpečnost, ne-li na režim samotný.
Zhruba 2000 šíitských poutníků se shromáždilo nedaleko od mešity, v�níž se nachází Prorokův náhrobek, aby si připomnělo Mohamedovu smrt. Vládnoucí saúdská wahhábistická sekta pokládá tuto pobožnost za kacířskou a modloslužebnickou, a proto zasáhla mutawa, náboženská policie Výboru pro zachování ctnosti a potírání neřesti: vyzbrojená holemi a za podpory policistů střílejících do vzduchu se pokusila poutníky rozprášit. Poutníci odolali a v�nastalém masovém úprku tři z�nich zahynuli a stovky dalších utrpěly zranění. Velký počet poutníků zůstává ve vazbě, mezi nimi i 15 dospívajících chlapců.
Krátce poté se zástupci saúdskoarabské šíitské komunity pokusili ve snaze o osvobození zadržených vyjednat schůzku s�králem Abdalláhem. Dialog se jevil jako slibná strategie: o pouhých deset dní dříve ohlásil Abdalláh nadějnou reformní agendu pro Saúdskou Arábii. Šíitskou delegaci však král odmítl přijmout.
Násilí u mešity v�Medině vyvolalo nevídané demonstrace před saúdskými ambasádami v�Londýně, Berlíně a Haagu, na nichž demonstranti požadovali nezávislost na saúdském státu.
V�Saúdské Arábii jsou podobné demonstrace pochopitelně zakázané. Domácí útlak však posloužil jen k�vývozu a rozšíření problému. A kvůli režimní politice represí, diskriminace a nevraživosti namířené proti šíitům i dalším politicky marginalizovaným skupinám hrozí saúdskému státu stále více rozpad.
Šíité jsou zvláštní případ, jelikož představují 75% obyvatel ve Východní provincii, což je hlavní ropná oblast v�království, a s�šíity na druhé straně hranice v�Iráku se ztotožňují daleko silněji než se saúdským státem. Zrovnoprávnění dlouho utiskovaných šíitů v�Iráku každopádně vyvolalo u mnoha jejich saúdskoarabských protějšků očekávání, že také oni mohou získat status občanů první třídy.
Z�hlediska režimu dnes však šíitský Írán představuje nejzávažnější bezpečnostní hrozbu. Saúdské úřady vnímaly šíitské demonstrace jako prosazování íránské politiky, neboť se časově přesně shodovaly s�oslavami 30. výročí islámské revoluce v�Íránu. Utlačování šíitů tudíž tvoří součást královské strategie čelit íránské snaze o regionální hegemonii.
Takové uvažování je však strašlivě krátkozraké. Pouze po proměně současné monolitní saúdsko-wahhábistické národní identity Saúdské Arábie v�identitu vstřícnější se království může stát modelem přitažlivým i pro jeho menšiny. Bezprizorní šíité jsou dnes nuceni hledat politické styky a podporu u širších šíitských politických hnutí v�regionu, a vyvážit tak diskriminaci, které čelí doma.
Dilema saúdských vládců je tedy nesmlouvavé: poskytnout šíitům moc v�rámci systému, anebo sledovat, jak sílí jejich moc prostřednictvím vnějších aliancí. Hrozba, kterou by představovala druhá varianta, není abstraktní: hranice království jsou velmi propustné.
Král Abdalláh zatím nedal ničím najevo, že se rozhodl pro vstřícnou politiku – a to ani symbolickým gestem, například jmenováním šíitského ministra. Abdalláh navíc není schopen zabránit wahhábistickým satelitním stanicím, aby označovaly šíity za „kacíře“, nebo zakázat stovky wahhábistických webových stránek volajících po otevřené eliminaci šíitů.
Newahhábističtí Saúdové, zejména šíité, však i nadále státnímu dogmatu vzdorují. Kvůli historicky hluboko zakořeněnému strachu z�represe však až do začátku letošního roku nezaložili žádné významné či otevřené opoziční hnutí. Počátky šíitského neklidu se datují do roku 1932, kdy vzniklo království, a násilné střety se saúdským státem začaly spolu s�šíitskou revolucí v�sousedním Íránu.
Íránská revoluce vyvolala v�listopadu 1979 šíitské povstání ve Východní provincii. Saúdskoarabští šíité coby hospodářsky i politicky marginalizovaná komunita vyhlásili ve městech Katíf, Saihat, Safwa a Awamíja bezpříkladnou intifádu. Desetitisíce mužů a žen požadovaly ukončení politiky diskriminace šíitů.
Saúdské bezpečnostní složky, Národní garda a příslušníci námořní pěchoty sice toto povstání rozdrtili, avšak domácí napětí, které rozdmýchalo, přetrvává. Ajatolláh Chomejní navíc zpochybnil ideologický monopol rodu Saúdů a jeho kontrolu nad Mekkou a Medinou. Napadl samotný koncept monarchie v�islámu, když prohlásil, že „lidmi s�autoritou“ nejsou králové, nýbrž náboženští učenci.
Saúdský náboženský establishment se má před touto znepřátelenou a ohrožující entitou už dlouho na pozoru. Význačný saúdský wahhábistický duchovní Sefr Hawalí varoval po šíitské intifádě v�Iráku v�roce 1991 před nástrahami „šíitského oblouku“. Od války v�Iráku v�roce 2003 a zvýšení moci šíitů v celém regionu však saúdský režim musí řešit problém početných, nepokojných a politicky ambiciózních šíitských populací v�sousedních zemích Perského zálivu, zejména v�Kuvajtu a Bahrajnu, ale i v�Libanonu.
Demonstrace v�Medině ukazují, že také saúdští šíité se dnes cítí osměleni. Dokonce založili opoziční hnutí s�názvem Chalas (Spása), jehož cílem je mobilizace nové generace šíitů ve Východní provincii. Ve světle prohlubujícího se regionálního a politického štěpení by se frekvence, velikost i násilnost konfrontací podobných té, která se odehrála ve svaté Prorokově mešitě, mohla zvyšovat.
Mai Yamaniová je hostující stipendistkou Carnegieho blízkovýchodního centra v�Bejrútu.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Mai Yamaniová or return to our home page.
|
|
