CAMBRIDGE – Zaklíní politické oživení odborů kola globalizace? Anebo jejich rostoucí síla podpoří větší rovnost a spravedlnost a přispěje k tomu, že se globalizace stane trvale udržitelnější? Tak či onak, odbory představují při vývoji našeho ekonomického systému v roce 2008 i po něm důležitou divokou kartu.

Rostoucí vliv odborových organizací je patrný na mnoha nedávných událostech: na kontroverzní dohodě německé kancléřky Angely Merkelové o zvýšení minimálních mezd zaměstnanců pošt, na neskrývaných pochybnostech několika amerických prezidentských kandidátů v otázce obchodu a přistěhovalectví nebo na dříve neexistující starostlivosti čínského vedení o pracovní podmínky.

Kromě politického vlivu zažívá renesanci také intelektuální váženost odborů. Ekonomové odborová hnutí několik desetiletí hanobili, protože prý zvyšují nezaměstnanost a podvazují růst, avšak dnes se odborům dostává podpory i od předních myslitelů, jako je Paul Krugman. Ten tvrdí, že silnější odbory jsou zapotřebí k tomu, aby vyvažovaly nejhorší excesy globalizace.

Náhlý zrod odborů jako politické síly je obzvláště překvapivý ve Spojených státech, kde členství v odborových organizacích kleslo v soukromém sektoru z 25% v roce 1975 na dnešních 8%. Americké firmy, technologickou špičkou Google počínaje a maloobchodním řetězcem Wal-Mart konče, dokázaly nacházet způsoby, jak udržet své provozy bez odborů. Baštou odborových organizací tak zůstal pouze veřejný sektor s pětatřicetiprocentním členstvím. Jedna z mých nejlepších kamarádek z dětství se provdala za odborového předáka, který měl v USA takové problémy získat zaměstnání, že se nakonec přestěhoval i s rodinou do „stávkomilné“ Kanady.

Dnes chtějí američtí političtí představitelé, jako je kongresman Barney Frank, vrátit odborům jejich postavení. Existuje však dobrý důvod být k této snaze skeptický. V relativně chudé zemi, jako je Čína, mohou efektivní odbory pomoci vyvažovat moc zaměstnavatelů a zajišťovat zaměstnancům výhody v podobě vyšší kvality života, které převažují náklady na růst. Podmínky v továrnách v některých částech Číny až příliš připomínají USA počátkem 20. století, tedy v době před odbory. Tisíce čínských pracovníků umírají rok co rok v uhelných dolech, kde se někdy nedodržují ani základní bezpečnostní předpisy.

V případě USA a bohatých evropských zemí je však argument, že by silnější odbory přinesly více výhod než nákladů, mnohem pochybnější. Většina zaměstnanců zde už má zajištěna zákonná práva zahrnující ochranná opatření, za která odbory před sto lety původně bojovaly.

Vliv odborů tak dnes až příliš často slouží k prosazování nepružných pracovních postupů a rovnostářských mzdových struktur, které nedostatečně odměňují pracovní úsilí a kvalifikaci. Není překvapením, že největší koncentraci odborů obvykle vykazuje veřejný sektor, kde je produktivita nízká a fiskální omezení měkká. Zejména školské odbory jsou katastrofou, neboť v mnoha zemích blokují jakoukoliv racionalizaci nebo zlepšení vzdělávacího systému.

Před moderní érou globalizace dokázaly odbory vzkvétat díky tomu, že se organizovaly v celostátním měřítku, což jim tváří v tvář zaměstnavatelům a spotřebitelům propůjčovalo obrovskou vyjednávací sílu. Dnes, po prudké poválečné expanzi globálního obchodu většina odborů zjišťuje, že je jejich monopolní moc nahlodána, ne-li přímo rozbita. Proto se odborové organizace ve velké části rozvinutého světa tak úporně snaží zablokovat jednání o volném obchodu, který by mohl jejich pozici dále oslabit.

Některá témata, jež odbory prosazují, například otázky lidských práv a kvality životního prostředí, jsou nenapadnutelná. Když se však odbory snaží spojit tato témata s obchodem, lze o jejich motivech pochybovat.

Ukázkovým příkladem je odborářské lobbování proti dohodě o volném obchodu mezi USA a Kolumbií, jejíž ratifikace by posunula vztahy mezi USA a Latinskou Amerikou o obrovský krok kupředu. Legitimní otázky, jakým způsobem vedla kolumbijská vláda občanskou válku epických rozměrů proti povstalcům financovaným drogovými kartely, nemohou přebít širší témata. A tak si aktivisté bojující proti dohodě začali stěžovat, že Kolumbie je protiodborová země, poněvadž nechrání odboráře před násilnostmi povstalců. Kolumbijská vláda však namítá, že násilnostmi povstalců trpí všichni Kolumbijci – a že členové odborů jsou jim naopak vystaveni méně než zbytek populace.

Tato hra se bohužel znovu a znovu opakuje v celé řadě obchodních jednání, z nichž mnohá se týkají Číny.

Bohatým zemím se přerozdělování příjmů provádí mnohem lépe prostřednictvím systému daní a dávek než prostřednictvím vládních vyhlášek o posílení odborů. Bohatí dnes v mnoha zemích platí na daních tak málo, že by bylo velkým zlepšením přejít jednoduše na rovnou daň s velmi vysokou úrovní úlev, aby nízkopříjmové rodiny neplatily nic.

Pro země se středními příjmy je rozhodnutí obtížnější. Také zde se však jako správný přístup jeví posílení zákonných práv zaměstnanců a umožnění, aby většina odborů postupně uvadla.

Bohužel se daleko spíše dočkáme toho, že se rostoucí politický vliv odborů stane významnou destabilizující silou pro obchod a růst, a to s vysoce nejistými důsledky. Když vidíme, jak se nejvyšší političtí představitelé v mnoha bohatých zemích podbízejí odborům tím, že si navzájem zasazují rány v otázkách volného obchodu a přistěhovalectví, máme všechny důvody obávat se potíží, které nás čekají. Právě proto budou odbory v roce 2008 jednou z hlavních ekonomických divokých karet.