Jak budou vypadat jednání na summitech zemí skupiny G8, až se k německé kancléřce Angele Merkelové připojí americká prezidentka Hillary Clintonová a francouzská prezidentka Ségolène Royalová, a všechny tři tak vytvoří impozantní trojúhelník ženské moci? Takový scénář není vůbec nepravděpodobný. Ve Spojených státech i ve Francii dokonce existují také alternativní kandidátky na prezidentskou funkci (Condoleezza Riceová v Americe a Michelle Alliot-Marieová ve Francii). Bude to znamenat nový styl v domácí politice i v zahraničních vztazích?

Odpověď není zcela zřejmá. Některé ženy měly koneckonců již dávno dost síly i vůle dostat se až na vrchol. Vzpomeňme na Indíru Gándhíovou, Goldu Meirovou nebo Margaret Thatcherovou. Všechny tři působily ve svých zemích jako silné premiérky, i když možná neztělesňovaly to, co by se dalo považovat za ženské hodnoty. Všechny předčily muže na jejich vlastním poli a na to, čemu se později začalo říkat feminismus, měly jen málo času.

V souvislosti s politickým vedením by mohl být významnější jiný trend. Při sestavování vlád se totiž ženám podařilo vymanit se z vězení svých tradičních domén, jako jsou školství a sociální věci. Obzvláště zahraniční politika se stala předmětem ženských aspirací. Jak v USA, tak v Evropské unii stojí v čele příslušného úřadu pro zahraniční věci žena; totéž platí i pro šest členských zemí EU včetně Velké Británie. Změnil se tím styl či přímo podstata zahraniční politiky?

Ke změně politických stylů bezpochyby dochází v řadě koutů světa. Jedním slovem se zdá, že éra Reagana a Thatcherové skončila. Zatímco oponenti globalizace stále bojují s „neoliberální“ politikou, nabrala politická rozprava nový směr. Slova jako „spravedlnost“ přišla zpátky do módy; panují obavy o lidi, kteří na globalizaci tratí, a o příslušníky „neprivilegovaných vrstev“.

Ostatně i vůdce britských konzervativců David Cameron vylekal staromódnější stoupence své strany prohlášením, že lidé propuštění z vězení „potřebují především lásku“. Když premiér Tony Blair popsal příští volby jako pěstní souboj, v němž bude „muší váha“ Cameron roznesena na kopytech a „těžká váha“ Brown po krátkém prvním kole zvítězí, dostalo se mu od svých stoupenců v dolní sněmovně velkého potlesku, avšak na voliče tato poznámka zapůsobila špatně. Lidé dávají z nějakého důvodu přednost „měkčím“ hodnotám, než jaké převládaly v posledních dvou desetiletích.

Nejsou to však ženy v čele, kdo tyto hodnoty reprezentuje především. Merkelová možná „změkla“, neboť musí řídit velkou koalici, ale její původní postoje byly spíše reaganovsko-thatcherovského typu. Julija Tymošenková byla ze všech vůdců ukrajinské „oranžové revoluce“ jednoznačně nejkurážnější a ani Hillary Clintonovou ještě nikdo nikdy neoznačil za obzvláště „měkkou“. Naproti tomu její možný republikánský protikandidát pro rok 2009, senátor John McCain, je sice válečným hrdinou, ale zároveň i mužem, který v očích mnoha Američanů reprezentuje nové, měkké hodnoty.

Merkelová prožívala před nedávnou stranickou konferencí krušné časy, protože ministerský předseda největší německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko Jürgen Rüttgers připomněl křesťanským demokratům jejich historickou podporu silné sociální politiky. Pouze o Royalové lze říci, že ve srovnání se zastáncem tvrdé linie ve vládnoucí straně Nicolasem Sarkozym reprezentuje měkčí hodnoty.

Lze tedy tvrdit, že ženy v čele nebo těsně pod ním nevnesly do politiky žádnou skutečnou změnu? Pokud ano, není to změna očividná. V jistém smyslu je vzestup žen prostě jen normálním důsledkem postupného zvyšování skutečné rovnosti příležitostí, které započalo v 60. letech. Trvalo několik desetiletí, než se tato rovnost stala reálnou, a dodnes existují země, které ještě musí urazit velký kus cesty. Navzdory vůdčí roli Tymošenkové na Ukrajině by bylo překvapivé, kdyby ruského prezidenta Vladimira Putina vystřídala ve funkci žena, a přestože v Číně zastává žena funkci viceprezidentky, neexistují žádné náznaky, že bychom se v brzké době mohli dočkat japonské premiérky.

I tak učinily ženy v mnoha koutech světa značný pokrok při cestě na vrchol. Nezřídka jim k tomu dopomáhá neskrývaná politika. David Cameron se chlubí úspěšnou kampaní, díky níž představují ženy 40% všech parlamentních kandidátů Konzervativní strany.

Přesně o to zde však jde. Politickou scénu totiž nezměnily ženy v čele. Je to spíše obecnější trend podporovaný osvícenějšími představiteli obou pohlaví, co v různých státech změnilo politické klima. Nikdo, muž ani žena, se dnes nemůže ucházet o možnost nastolovat tón veřejné rozpravy, aniž by uznal, že politika již není pouze mužská záležitost. Jinými slovy je normalizace prostřednictvím rovných příležitostí změnou sama o sobě. Ať už jsou konkrétní hodnoty čelních kandidátů jakékoliv, bezpochyby je to pokrok.