NEW YORK – Sexuální zločin s sebou vždy nese charakteristický podpis, a to i v případě, kdy lidé, kteří tuto potupu režírují, patří k nejmocnějším mužům a ženám ve Spojených státech. Jak nezvyklé je tedy zjištění, že jeden z pachatelů těchto zločinů, Condoleezza Riceová, nedávno vedla na zvláštním zasedání Rady bezpečnosti OSN debatu o využívání sexuálního násilí jako válečného nástroje.

Když jsem viděla fotografie, které v roce 2004 unikly z věznice Abú Ghrajb, měla jsem pocit dříve viděného. Třebaže Bushova administrativa šířila názor, že mučení vězňů je dílem „několika shnilých jablek“ stojících nízko ve vojenské hierarchii, věděla jsem, že ve skutečnosti vidíme následky systematické politiky nastavené shora. Není to tím, že jsem génius. Je to prostě tím, že jsem pracovala v krizovém centru pro oběti znásilnění a vyškolila se v základech sexuálního zločinu, díky čemuž jsem se naučila, že všichni sexuální dravci si počínají určitými rozpoznatelnými způsoby.

Dnes víme, že mučení vězňů bylo výsledkem politiky nastavené v Bílém domě tehdejším ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem, viceprezidentem Dickem Cheneym a Riceovou – která jednáním o mučení dokonce předsedala. Pentagon také připustil, že v rámci vyšetřovacích praktik schválil sexuální týrání zadržených, jehož se měly dopouštět ženy-operativkyně. A podle dokumentů, které získala Americká unie občanských svobod, Rumsfeld dle vlastních slov „dohlížel“ na sexuálně laděné ponižování vězňů.

Sexualizace násilí na popud shora v podstatě proměnila Abú Ghrajb a Guantánamo v gang organizované sexuální zločinnosti, v němž sexuální otroky coby předmět obchodu představovali zajatci zadržovaní USA. Při pohledu na klasickou sadomasochistickou podstatu části těchto mučících praktik se lze jen těžko vyhnout spekulaci, že někoho, kdo tuto politiku prosadil, všechny tyto věci vzrušovaly.

Mučení bez sexuálního podtextu, které se na zajatcích provádělo, zahrnovalo bití a dušení, připojování elektrod na pohlavní orgány nebo nucenou spánkovou deprivaci – to vše se páchalo na zajatcích zavěšených za zápěstí ze stropu a umísťovaných do samovazby tak, aby se u nich vyvolala psychóza. Takové týrání je porušením amerického i mezinárodního práva. Když tuto holou pravdu rozpoznali tři bývalí vojenští prokurátoři, odmítli se „vojenských tribunálů“ účastnit – v podstatě šlo totiž o zinscenované procesy vedené s cílem odsoudit lidi, jejichž doznání bylo vynuceno mučením.

Ačkoliv dnes již můžeme debatovat, jaký by měl být trest za dušení vodou, stále se nezdá, že by Amerika jako země setrvávající v podivném mlčení dokázala diskutovat o spáchaných sexuálních zločinech.

Proč? Nelze říci, že by sexuální zločiny, které povolili nebo tolerovali vedoucí američtí představitelé, nebily Američanům do očí – ať už to byly snímky zajatců se ženským spodním prádlem nasazeným na hlavách, doložené zprávy o amerických vojačkách, které měly mazat zajatcům po tvářích menstruační krev, anebo zprávy o vojenských vyšetřovatelích či zástupcích smluvních firem, kteří nutili zajatce, aby mezi sebou simulovali pohlavní styk, pronikali si do tělesných otvorů různými předměty nebo se tomuto pronikání podvolovali. V zákoně o vojenských komisích z roku 2006 byla úmyslně ponechána zadní vrátka, která zaručila beztrestnost pachatelům mnoha forem sexuálního ponižování a týrání.

Existují rovněž svědectví vojaček jako Lynndie Englandová, podle nichž byli zajatci nuceni masturbovat, a také memorandum FBI, které vznáší námitky proti politice „vysoce agresivních vyšetřovacích metod“. Memorandum se odvolává na svědectví vyšetřovatelky, která prý mazala spoutaného zajatce krémem a šeptala mu do ucha právě během svátku ramadán, kdy je sexuální kontakt s neznámou ženou nanejvýš pohoršující, načež mu náhle ohnula palce dozadu, až se zašklebil bolestí, a prudce mu sevřela genitálie. Sexuální týrání ve věznicích provozovaných USA se postupně zhoršovalo, takže podle lékařů, kteří vyšetřovali zadržené, nakonec zahrnovalo i anální styk.

Jste-li normálním člověkem, může vám to vše připadat bizarní, avšak u sexuálních delikventů je to standardní postup. Ti, kdo v tomto oboru pracují, vědí, že jakmile sexuální násilníci získají kontrolu nad bezmocnou obětí, bez výjimky posouvají hranice a jejich chování je stále extrémnější. Delikventi začínají tím, že své oběti svlékají, avšak jakmile je tato hranice překročena, pravděpodobně od oběti uslyšíte o orální a anální penetraci, o působení stále větší bolesti a vyvolávání stále většího strachu, jakož i o stále větší bezstarostnosti při zakrývání těchto zločinů, poněvadž pachatel ztrácí zábrany.

Navíc je pravděpodobné, že se pachatel uchýlí ke stále vyhrocenější racionalizaci svého počínání, kdy často argumentuje tím, že jeho prohřešky slouží širšímu dobru. Nakonec je ze zneužívání viněna sama oběť: kdyby se prý například osoby zadržované Spojenými státy „chovaly slušně“ a doznaly se, nezpůsobily by si takové útrapy.

Mlčení, a dokonce i srozuměnost se zločinem jsou rovněž typické pro sexuální delikty spáchané uvnitř rodiny. Američané se chovají jako dysfunkční rodina, když mlčením kryjí sexuální delikventy ve svém středu.

Stejně jako byli pachatelé sexuálních zločinů – a také vedoucí představitelé, kteří řídili znásilňování a sexuální týrání coby vojenskou strategii – souzeni a odsouzeni po válkách v Bosně a Sierra Leone, musí také Američané hnát k zodpovědnosti ty, kdo sexuální zločiny ve věznicích provozovaných USA páchali či schvalovali. Tato zvrácená a křiklavá zločinnost jen přiživila obavy z kulturní a vojenské moci USA. Spáchané skutky je třeba pojmenovat pravým jménem – jako válečné a sexuální zločiny – a lidé v Americe musí žádat spravedlnost pro pachatele i jejich oběti. Stejně jako v rodině zde platí, že teprve když se lidé rozhovoří a začnou říkat pravdu o znásilňování a sexuálních útocích, může začít proces hojení.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.